Krkonoše z pohledu Íf

V Krkonoších jsem byla už poněkolikáté, jezdím sem od útlého dětství, sice na jinou boudu, ale to je jedno. Lesní boudu už jsem ale taky měla vyzkoušenou, naposled jsem na ní byla před čtyřmi roky a znova se mi po ní zastesklo letos.
Zpracovala jsem tedy svoji drahou polovičku, spakovali jsme našich pět švestek, včetně kol a Růženky a vydali se za krásami hor.

Co můžu očekávat od lidí z boudy až po rozmary počasí, které si většinou dělá co chce, jsem věděla. Nicméně můžu akorát děkovat za to, že se nám celý týden perfektně vydařil, na boudě nás bylo hodně málo, takže to bylo fakt klidný a sluníčko nám ukázalo, že dokáže pěkně pálit i ve vyšší nadmořské výšce. No, spálená kůže se nám pomalu obnovuje, takže si následky snad dál neponeseme :o)
Jsem ráda, že jsme vyzkoušeli naše fyzické možnosti jak po svých, tak i na kolech, i když ty nohy jsou trochu jistější dopravní prostředek, řekla bych 😀

Hodně míst, kde jsme byli, jsem už znala, ale je paráda, když se můžu přesvědčit, že to tam vypadá pořád stejně pěkně, jak si pamatuju.
Stejně tak jsem ráda, že bouda, co se týče osazenstva, potažmo tedy personálu, je pořád v pohodě a jsou vstřícní víceméně vůči jakémukoli požadavku ze stran hostů. Potěšilo mě, když jsem se tam opět potkala s místním malamutem Gasinkou, ne že by si mě pamatovala, ale to jsem přešla mlčky 😀

Paní majitelka má velmi pozitivní vztah ke všem zvířatům, takže nám společnost dělaly i dvě krávy, pár koz a ovcí.
Taky nesmím zapomenout na hoodně přítulnou a lísací kočičku Holíska, která si z nás občas udělala domácí drbárnu a hladírnu 😀
Samozřejmě tohle nebyli jediní živočichové, které jsme na horách „ulovili“, seznam je mnohem delší, od koní na boudě Mír, přes rotvajlera a jezevčíka na hotelu Oddech, další koníky v Peci, a další a další hafany a kočičky, kteří nás vítali téměř u každé boudy. A to bych nebyla já, abych se za každým zvířátkem nehnala a nechtěla se s ním pomazlit a vyfotit.

Když bych měla vybrat nejlepší výlet co jsme spáchali, tak jednoznačně vede naše tůra pod Sněžku, chtěla jsem se podívat zase jednou do Obřího dolu a tak nějak to dopadlo, že jsme si to protáhli a skončili až pod naší nejvyšší. Cesta je to nádherná, panoramata ještě nádhernější, sice jsme chvílema skoro plivali plíce, ty stoupáky k nám moc vlídný nebyly, ale co naděláme, když chceme něco vidět, musíme se moc a moc snažit, takže jsme se ve všech směrech překonali a vylezli až tam, kam jsme měli naplánováno. Co bysme dělali na Sněhuli, to netuším, takže jsme se o další výstup po šutrech v davu lidí ani nepokusili.

Jenom jsme zalapali po dechu a kochajíce se krajinou, jsme si to mířili po hřebenech zase zpátky domů. Ten den bylo počasí úplně luxusní, pálicí sluníčko občas schoval nějaký ten mráček, takže jsem si to štrádovala vícemeně v plavkách. Z tohodle výletu máme snad nejvíc fotek, takže aspoň bude vzpomínka na naše nejdelší 20ti kilometrové putování, co jsme za posledních hodně let zpátky udělali 😀

Taky fajn byl výlet na Černou horu, který jsme si zpestřili
procházkou po černohorských rašeliništích….

Popili jsme tam dobrý pivko, což jsem si zpestřila focením oblohy….

A pro změnu jsem si cestou zpět musela nutně nafotit i nějaké kytičky….

a taky nějaké ty západy slunce….:o)

Jeden den jsme strávili i na boudě, bylo nádherně, tak se mi podařilo dokopat broučka k bazénu a dokonce i aby vlezl do vody….no a začly se dít vskutku zajímavé věci…..