Od muže vzešel návrh, že jsme společně dlouho na této akci nebyli a že pokud souhlasím, vezme si půl dne volno a pojedeme se s dětmi zase jednou na ten Žižkov podívat.
Půl dne dovolené na to, abychom se vyhnuli největšímu přívalu lidí a děti byly víc v pohodě. Protože ale předpověď počasí nebyla moc nakloněna, čekali jsme s rozhodnutím, zda výlet uskutečnit, až na poslední chvíli. Nakonec se ale oblaka umoudřila a Radek v jednu hodinu skončil v práci, já obstarala děti, sebe, kočár, věci a všechno potřebné, naházela to do kočáru ( množství odpovídající celému bytu) a už spolu s Radkem jsme vyrazili na vlak, který nás doveze na Vršovice a odtud pojedeme tramvají až na Žižkov.
Vláček klapl parádně, sedíme s Lukym na schodech, kupujeme jízdenku, Kuba zase zvědavě kouká okolo. Když máme ve Vršovicích vystupovat, tak při vyndávaní kočáru z vagónu vidím, že mezi vlakem a nástupištěm je skoro metr proluka, Radkovi naštěstí pomůže jeden pán, já držím za ruku Lukyho. Sama bych teda s nima nebyla schopná vystoupit, ještě, že jedeme všichni.
Jdeme pěšky na tramvajovou zastávku, jelikož nám to právě ujelo, počkáme si deset minut. Mezitím projíždí i dvě houkací hasičská auta, Luky na vrcholu blaha.
Konečně nám jede naše číslo, nastoupíme, Luky hned zabere sedačku, pak teda uvolí, že si ho můžu vzít na klín, takže sedíme spolu. Kuba na místě pro kočárky se chytne tyče a tváří se, že takhle jezdí denně. Zážitek pro obě děti.
Vylezeme pod Parukářkou, vyfotím si kluky s žižkovskou věží ( Lukyho záliba) a jdeme pěšky nahoru na kopec. Luky v půlce cesty zmerčí hřiště a skluzavku a táhne mě nahoru po schodech. Radek objíždí po cestě s kočárem. Nahoře u skluzavky je pan hlídač, já si přečtu, že je pro děti od osmi let. Pan hlídač tvrdí, že to Luky klidně může jet, že je to v pohodě. A maminka se jistě taky ráda sveze. Ano, velice ráda, po ničem jiném netoužila. Tak si beru Lukyho na klín a lezu do tý ďoury. Skluzavka je teda pěkně prudká, ale opravdu dole přistaneme na plošině, aniž bychom vylítli na zem. Tak dobrý, vyšlápneme si to zase nahoru a potkáváme se s Radkem a hned za ním vidím Johna. Paráda, první známá tvář. Sedneme si na lavičku, Radek jde pro pivo, kupuje Lukášovi lízátko dudlík, Kuba na klíně se mi snaží pivo vyrazit z ruky. Protože je celkem vedro, tak se ze sluníčka přesunujeme na zem pod stromy.
Radek je odtáhnout Lukym zase na skluzavku a dolů na hřiště, John mi dojde pro další pivo, Kuba uřvanej usíná v kočáru. Chvilka ticha.
Když se Radek vrátí, tak se jdu projít já, zjišťuji, že vedle skákacího hradu je pro děti udělané pěkné zázemí, kuchyňka, pískoviště s bábovkama, hrad je zadarmo. Obhlídnu i stánky, záchody a hlavní pódium a vracím se zpět s tím, že se přesuneme k tomu hradu, aby si Luky mohl hrát. Jdu první, Lukáš hned mizí mezi dětmi, já se uvelebuji pod stromem. Za chvíli dorazí i kluci, Kuba se budí, potkáváme další kamarády. Lukáš stále v hradě, pán hlídací se ho neúspěšně snaží odtud vyhodit, aby se tam dostaly i ostatní děti. Když se už podaří, tak stejně za minutu je Lukáš zpět, nenápadně vždy proklouzne dovnitř. Dost času ale i tráví s dětmi v kuchyňce, kde předvádí, co se naučil doma a že mu to ale jde. V jednu chvíli nám s Radkem připraví nemilý okamžik, kdy ho najednou nevidíme, Radek jde hledat, já jdu hledat, trochu zoufalost, ale kam by přece šel? No nakonec se ukáže, že se zavřel v kuchyňce dolů do spodních skříněk. Uhlídat jedno dítě mezi dalšími dvaceti je docela náročné, jak vidíme.
Luky mě pak znovu tahá na skluzavku, musí jet i Kristýna, Lucka…všem to jde, ale nám to nějak moc frčí, dvakrát se necháme dole z koryta vyhodit na zem, jednou tvrdý dopad na můj zadek, podruhé na kolena, kousnu se do tváře, au, Luky odřenej nos. Radši už sem nejdu, nebo vyletíme až za Prahu.
( náhled na skluzavku – staženo z netu, foto při výstavbě)
Pomalu se stmívá, můj plán je být klasicky v osm doma, ale jakto, že ten čas tak letí? Vůbec, ale vůbec se nám odtud nechce, děti jsou vcelku spokojené, tak proč to hrotit. Podívám se s holkama ještě dolů na pódium, kde končí vystoupení PSH, rozloučím se s nimi, cestou i s Jirkou a Helí, kteří přišli bez dětí ( závidím) a pomalu to teda jdeme nahnat na cestu domů. Loudáme se dolů z kopce na tramvaj na Lipanskou, to je už skoro tma, něco kolem deváté…tramvaj na sebe nechá dlouho čekat, ale děti jsou hodné a není s nimi žádná práce. Tramvají pak dojedeme až na konečnou v Hostivaři, tady přestoupíme na bus, který nás vyklopí nad Albertem a pak už nás čeká cesta pěšky domů. Kuba v kočáru usíná, Luky se nechá nést Radkovi na ramenou a usíná taky.
Doma s mytím neděláme žádné cavyky, žádná večeře, nic, děti jdou do pyžam a spát. Naštěstí jsou tak utahané, že spí skoro až do desíti, díky bohu za to 🙂
Moc hezký zážitek, fotky a video samozřejmě k vidění 🙂