Bez dětí. To je nutno podotknout hned v úvodu.
Protože mi péče o dvě naše děti dost přidělává vrásky a tělo uvadá, o duševnu ani nemluvě, v rámci zachování mého života a rozumu jsem se rozhodla, že se budu muset občas někde odreagovat. Zatím mám v plánu o každém víkendu si rezervovat jeden den jen sama pro sebe. Už jsem byla dvakrát na procházce v Praze…a teď se ke mně chtěla připojit moje kamarádka Lenka, která sice až tak úplně od rodiny utéct nepotřebuje, ale i tak ji lákala představa volného dne.
Protože nikdy nebyla na Velké Americe a navrhla mi to jako tip na možný výlet, já, přesto, že jsem tu už byla, jsem hned souhlasila. Protože se tam dá dojet vlakem a udělat parádní okruh. Lenka řekla, že ok, že ať to naplánuju. Já ale NIKDY neplánuju výlety. Já jen vím, že někam chci jet, ale dál už nevím, jak to udělat a jak se zorientovat.
Ale protože je to můj den, tak jsem se k tomu postavila čelem, načetla diskuze a našla ideální turistický okruh, který bude zahrnovat nejen Velkou Ameriku, ale i Mexiko a Ameriku Malou. A protože autobus z Prahy jezdí úplně blbě, tak pojedeme vlakem, výstupní i nástupní stanicí bude Karlštejn. A protože vlak jezdí z Prahy Hlaváku, tak je to prostě úplně ta nejjasnější varianta dopravy, co existuje.
S Lenkou se domluvíme den předem na čase srazu, v noci se mění čas na letní, ale neva, pojedeme z Hlaváku vlakem v 10:17, na Roztylech na metru si dáme sraz v 9:30. Já si najdu autobus, co mi jede od baráku na Háje, odkud pojedu už metrem a je vyřešeno.
V sobotu ráno vstávám díky dětem už v půl sedmé, jak jinak. Postarám se o ně, dám sprchu, přibalím do Lukyho batůžku, co nosí do školky, pití a kapesníky a jsem připravena. Lenka už je taky vzhůru, tak si píšeme a motivujeme k odchodu. Zadaří se před devátou, kupuju sms lístek na bus a jdu čekat na zastávku. Je nádherný počasí, ještě chladno, ale jasno a já vím, že přes den se teploty vystoupají až k 15ti stupňům. Na sluníčku tedy bude nejmíň dvacet. Paráda a ještě jednou paráda.
Metro na Roztyly stíhám ještě to, co jsem stihnout neměla, takže nakonec Lenka ke mě do vlaku nepřistoupí, ale vystoupím já a čekám na ni dole. Přichází, překvapená, co tam dělám, padá mi do náručí. Jo, náš den začíná.
Počkáme na další metro, jedeme na Hlavák, celou cestu tlacháme. Na Hlaváku koupíme lístek, ještě, že jsme tu dřív, trochu frontička. Máme dost času, tak ještě ven před budovu, pak zase zpět, zjistit z odjezdové tabule, jaké máme nástupiště, už to tam píšou, tak se tam jdeme postavit. Vlak ale pořád má jet až za 15 minut, to je děsně moc času. Ale už přijíždí, je prázdný, tak místo máme hned a ta čtvrt hodinka čekání nám už vůbec nevadí. Vlak se naplní a je čas odjezdu. Ono to fakt klaplo, jedeme a jsme samy !
Celou cestu prokecáme, na zastávkách přistupují davy turistů…proč si myslím, že vím, kam jedou? 😀
No jedou tam, kam my. Jasně. Strašně se mi chce na záchod, ale vlak je plnej a hledat WC nebudu. Když vylezeme na zastávce Karlštejn, hajzlíky tam sice jsou, ale zamčený. Neva, najdu si keřík. Necháme projít davy, ztratíme se na chvíli u louky za keříkem a pak jdeme nahoru, do kopce, ke Karlštejnu. Míjíme krámy se suvenýry, Lenka přemýšlí, co koupí dětem, zda meč, nebo hračku… jsem pro hračku, nechce se mi jet zpátečním vlakem s mečem a štítem. Fakt ne. Lenka si dává čas na rozmyšlenou. Jdeme se podívat na nádvoří hradu, uděláme pár fotek a pak už máme v plánu spustit se na náš okruh. A ejhle, je tu lavička, na sluníčku, dáme sváču a pak teda vyrazíme. Za pár set metrů Lenka zjišťuje, že jdeme divně. Koukáme do vytištěného plánku mapy a fakt, jdeme blbě. Teda, ne úplně blbě, co se směru týče, ale po jiný cestě. Dle mapy jsme měly podlézt Karlštejn a vydat se úplně jinou cestou. Neva, cíl je Mořina, a tahle silnička tam prý vede taky. Tak štrádujeme dál. Všude krásné modré kvítí, vidím i motýla, čmeláka, bože, ono to jaro fakt přišlo !
Když dojdeme do Mořiny, tak vzpomínám, kdeže je ta hospoda, kde jsme se vždy zastavili, když jsme byli na kolech. Protože jdeme z kraje, tak se musíme kousek vrátit, pak už vím a poznávám. Zahrádka je sklizena ještě, takže se jdeme podívat dovnitř. A ejhle, je plno, prázdné jsou jen stoly s rezervačními lístky. Ksakru. Chci se zeptat pána, co obsluhuje, ale ten nás stroze pošle si sednout k nějakým lidem. Ti naštěstí hned sdělují, že už končí a odcházejí a popřejí nám dobrou chuť. No teda, taková klika. Dostaneme jídeláky, ale my máme jasno, jsme na výletě, dáme si smažák. Já vařené brambory, Lenka hranolky, já Plzeň, Lenka kofolu. Je tu teplo a útulno a příjemně. Když dostaneme talíře pod nos, Lenka jen zaúpí, tak velká porce, achjo. Já úpím radostí. 😀
Sežeru všechno, co mám na talíři, včetně bohaté zeleninové oblohy, Lenka natlačí jen smažák a pár hranolek, dál už nemůže. Přece jen se mě snaží přesvědčit, že je ideální doba na to, si jít lehnout a zavolat domů, aby pro ni manžel přijet autem, že jako s tak plným břichem nikam nejde. Já jsem spokojená a těším se na výlet. Zaplatíme, záchod, venku cigárko na sluníčku, jo fakt hřeje ostošest a pak se vydáme na cestu. Já už vím kudy, ale kontrolujeme to podle ukazatele na rozcestí. Lenka div nespadne do příkopu, jak se o něj opírá, ale pak stabilitu najde a jde funět vedle mě do kopce.
Jdeme přes železniční přejezd nahoru přes louku, a tam už na nás čeká parkoviště a vstup na Velkou Ameriku. Nastoupíme na trasu, když je přerušená páska, jdeme blíž, podívat se na ten úkaz.
Lenka bledne v obličeji, prej má závrať. Ty vole, ty jedeš na Ameriku a máš závrať? Cože? No já nevěděla, že je to tak vysoko a tak kolmý…aha. No tak si lehne na zem a přišoupe se ke kraji, aby aspoň kousek viděla. Fotky na její foťák dělám kamarádsky já, mně ten kraj nevadí. Jdeme stezkou podél, sice je tu jakoby zákaz, ale chodí tu každý, já vím, to neomlouvá. Ale výhled je fantastický, tak fotím už desátou, úplně stejnou fotku, jako ty předchozí. Lenka občas nakoukne, bojí se, ale i tak je nadšená. Fakt krása. Obejdeme to a kritizujeme lidi, co opravdu jdou přes ty zákazy až na místa, kde fakt nemají co dělat. Obcházíme dál a dáváme chvilku pauzu na trávě. Lenku tak nějak napadá, zda nejdeme blbě. To je ono, já tu mapu studovala a vůbec mě nenapadne, že bychom to měly hlídat a ona to viděla zběžně a už se jí něco nezdá. No má pravdu. My nemáme přece dojít na to samé parkoviště, protože chceme na Mexiko, a to je hned za Amerikou. Tak se kus vracíme a jdeme hledat Mexiko.
Najdeme ho úplně náhodou, kdy Lenka zabočí do křoví. Když se jí ptám, kam máme jít, řekne mi – no podle mě máme jít rovně, ale já jdu teď sem. A vida, zase pravda, před náma se ze křoví vynoří památníček a za ním Mexiko. Jak je Velká Amerika krásná, tak tady nám klesla brada. Něco tak magickýho, ponurýho, tichýho a krásnýho jsme nečekaly. Nemůžeme se vynadívat. Cestou nahoru si pak přečteme ceduli, kde se dozvíme, co je to vlastně za lom. Taky nečekaná informace.
Jdeme dál a Lenka si není jistá, zda jdeme správně. Už se ani neobtěžuju jí dávat za pravdu, protože vím, že ji má a zase se kus vracíme, dolů vedle Mexika, kde vede další, neznačená cesta. Ale je ta správná a my se díky ní dostaneme nádherným lesem, plným modrého kvítí, na cestu, která skrz louku vede přes další, nejmenovaný lom, až na lom Malé Ameriky. Ten je taky hodně zvláštní, strašně tichý, voda špinavě zelená, ze všech stran ohraničena lesy. Fotit se moc nedá, větvě nám zamezují výhledu, ale jsme taky nadšené. Velká Amerika z toho všeho vlastně vychází až na třetím místě. To jsme nečekaly.
Když se dokocháme, spustíme se po trase už směrem k cíli, což je zase Karlštejn. Když tam dojdeme, tak se zastavíme venku na zahrádce, já pivko a Lenka kofolu, posedíme na sluníčku, krásně unavené ale úplně nadšené. Lenka pak v krámku kupuje dětem puzzle, lepší než meč, no jasně, nadšeně přikyvuji. Já už před hospůdkou zjistila, že nám vlak jede za hodinu, najednou je to za dvacet minut, tak se už nezdržujeme a pádíme, abychom to stihly, další jede opět až za hodinu a to by bylo pozdě.
Na vlak čeká spousta lidí, je nám jasné, že si asi nesedneme. A ono jo, nakonec sedíme v chodbě, ale sedíme, to je úleva. Lenka vypíná na mobilu krokoměr a když se trasa vypočítá, tak nám to vyplivne skoro 17 kilometrů. Co? Tolik? To nám ani nepřišlo teda. Lenku ale bolí nohy, tak to asi pravda bude.
Vlakem dojedeme až na Hlavák, pak metrem, Lenka se na Roztylech zase loučí, já pokračuju na Háje, kde si pár minut počkám na autobus a pak už opravdu domů.
Děti mě přivítají, jako kdybych celý den nikde nebyla, když je uložíme a já si lehnu na gauč, kotníky o sobě dají vědět a bolí a bolí. A jakmile se najím, padne na mě šílená únava, nebráním se jí, jdu se umýt a zalehnout.
Tak nádherný den, co víc si přát, silný zážitek a dokonale strávený čas, díky za to !
Spousta stejných fotek v galerii 😀