Po roce se vracíme do Krkonoš. Naposled jsme byli loni v Malé Úpě, na chalupě u Kokrháče. To už jsem měla v břiše malýho Kubíka a velkej Luky s námi lítal po horách, lezli jsme s ním na Sněžku….
Tak letos jsme se rozhodli, že si uděláme výlet na místa, kam jsem jezdila odmala, na Lučiny. Lesní bouda byla bohužel plně obsazena, vybírali jsme dál a nakonec zvolili ubytování na chalupě Krakonoš, hned vedle Heleny.
Týden před plánovaným odjezdem celá rodinka onemocní, první přijde s rýmou Luky, druhý den Kuba, pak lehnu já, Radek se drží, ale už to taky není ono. Naštěstí týden stačí na to, abychom se z toho dostali a já celý čtvrtek strávím balením, lítáním kolem dětí…
V pátek, v den odjezdu je byt obrácen vzhůru nohama, nicméně překvapivě vše plyne celkem poklidně. Vyjíždíme kolem jedenácté, nakonec si řízení vybojuje Radek. Trasa přes mladoboleslavskou, Jičín, Černý Důl….naplánováno na 2,5 hodiny cesty. Kuba většinu času prospí, Luky se zabavuje autíčky, autobusem, letadlem, pejskem, nakonec mobilem. Cesta z Černého Dolu nahoru na Lučiny je trochu drsnější, auto skučí a nakonec vyjíždíme na jedničku. Za chvíli jsme na místě, Radek jde vyřídit ubytování, Lukáš zaujímá jeho místo za volantem, Kuba stále spí. Ale ten vzduch, paráda. Předání klíčů od pokoje proběhlo rychle, odnosíme děti i věci nahoru a protože jsme dneska ještě nejedli, zabíráme místa dole v restauraci a objednáváme si oběd. Jídelní lístek je skromný, vystačí na jednu stránku, obsahuje moravské speciality. Jsme trochu zklamáni, protože nám na nabídce nic speciálního nepřijde. Já Lukášovi i sobě objednávám kuře s nivou a žampiony, Radek si dává bramboráčky s tvarůžkama a uzeným. Oknem sledujeme davy lidí proudící sem a tam, není divu, bydlíme přímo na černohorské magistrále, takže takový malý Václavák. Oblékneme se a jdeme se vnořit do proudícího davu.
U chalupy se motají kozičky, tak je jasné, že jdeme tímto směrem. Patří k vedlejší Kolínské boudě, tam je navíc venku udělaný pěkný dětský koutek, takže tam Lukáš hned zapadne a není možno ho odtamtud dostat. Po přemlouvání a válení se na zemi to vzdá a jde s námi dál, na křižovatku pod Černou horou. Cestou mu sbírám borůvky, které celkem nadšeně baští. Dáme si pauzu na odpočívadle a pak to zase otáčíme a jdeme zpátky ke Kolínské, Lukáš neomylně míří na houpačku a my si tedy dáváme pivo a čekáme, až se vyblbne. Večeře je za chvíli, takže balíme a jdeme se najíst.
Po večeři si Luky chvíli hraje v herničce a pak ho jdu umýt a uložit, usíná krásně a já se mohu vrátit zpět dolů, kde čeká Radek s Kubou. Ten má večerku později, takže tu s námi bude až do desíti. Pak kojení a všichni spinkat. Noc celkem dobrá, Kuba se na mlíko vzbudí kolem čtvrté a pak hned vytuhne, což je dobře vzhledem k tomu, že na pokoji jsme čtyři a nechceme vzbudit Lukyho.
Druhý den po snídani jdeme ven. Dnešní plán je výlet na Lesní boudu. Naposled jsme zde s Radkem byli na naší první společné dovolené v roce 2008. Z Lesní boudy se stala postupem času ekofarma, takže si tady chceme dát i něco k jídlu. Oblékneme děti, vytáhneme Lukymu motorku a razíme. Radek cestou fotí, Luky drncá na motorce, Kuba spí v kočáru, pohoda. Netrvá tak dlouho a jsme na místě. No vidíme, že se bouda posnažila a udělala pěknou velkou zahrádku, už zde nejsou ty dvě lavice, co bývaly v době, kdy jsme tu byli naposled. Jenže zahrádka je pěkně našlapaná, vevnitř to samé. Zastaví se tu nejspíš každý, kdo kolem prochází. Najdeme venku jednu volnou lavici, sice ve stínu, ale nevadí. Lukymu objednám dětské jídlo – přírodní kuřecí plátek a hranolky, sobě domácí sekanou s kaší a Radek chce ochutnat jehněčí hřbet. K pití pivko z Černé hory. Mňam. Luky se po jídle vytratí ven ze zahrádky, objeví dva chundeláče ( psy), pár dětí vzadu u sedačky z lanovky, takže se věnuje jim.
Když se vyblbne, pokračujeme dál, tentokrát dolů po asfaltce směrem k Náchodské boudě. Luky se bojí z kopce jet sám, Radek ho tedy má na šňůře a brzdí ho. Sjedeme dolů, tam je ohrada s koníkama, Lukáš se k nim žene, ohradník je ale pod proudem, nesmí na to sahat, hysterie, amok, a válíme se po zemi. Tak počkáme až se doválí, a jdeme dál. Koníci si nás sotva všimli, měli odpolední siestu, též válící se po zemi, ale na rozdíl od Lukáše úplně v klidu. Naše cesta pokračuje lesíkem k boudě Oddech, pak přes Helenu – ta se rekonstruuje a rozrůstá, přes Pražskou a zase ke Krakonošovi. Míříme na pokoj, nakrmit a přebalit Kubu a zase ven.
Aby si Lukáš užil svoje, je jasné, že jdeme ke Kolínské na trampolínu a houpačku. Jsou tu děti, takže Lukáš ve svém živlu. No ale my chceme jít přece jenom ještě dál, takže ho zpacifikujeme, a razíme stejnou cestou, jako včera, míjíme odpočívadlo s borůvkama a jdeme zkusit výšlap na Václavák pod Černou horou. Radek s kočárem, já s Lukym za ruku. Nechce jít, tak vytáhnu piškoty a co krok, to piškot. Metoda je účinná, celkem nám to jde, dokud ovšem nepřiběhne k Lukymu štěně, které ucítí piškot v jeho ruce a začne na Lukyho dorážet a skákat. Luky celkem v pohodě, kluk se snaží vodítko přitáhnout, štěně skáče dál, Luky už v pohodě úplně není, nakonec štěně odtáhnuto, my uděláme dva kroky, a Lukáš se svalí na zem a řve. Chvíli takto setrváme, nakonec se mi podaří ho přemluvit k další cestě, dá to celkem práci, ale překonáme to a lezeme dál. Radek na nás čeká na kopci, připojíme se k němu a slejzáme ten kousek na křižovatku Václavák. Škoda, že není teplo, Luky se mohl ráchat v potoce. Místo toho zaujmeme místa u odpočívadla, Radek vytáhne stativ a uděláme několik společných fotek. Nakonec si na své přijde i Kuba a dostane ode mě napít. Luky opět láduje sušenky. Stejnou cestou musíme zpět, to už nám jde dobře, Luky většinu cesty proskáče, pod borůvkovým odpočívadlem si řekne o plínu na bobek, to si vážně nemohl vybrat lepší čas. Takže zastávka na vykonání potřeby, a pak je jasné, že musíme zase zpět na Kolínskou, kde si dáme pivo a Luky jde opět řádit.
Počkáme zde do doby večeře a vracíme se zpět na chalupu. Po večeři jde Luky spát, usíná ještě dřív, než stihnu zhasnout, takže si v klidu připravím věci pro Kubu a jdu zase dolů. Večer postupuje stejně jako včera, kolem desáté kojím dole Kubu a jdeme spát. Dnešní noc nic moc, Kuba se vzbudí na mlíko v půl čtvrté, ale nemůže usnout, tak s ním trdluju skoro dvě hodiny, aby nebrečel a nebudil bráchu, takže ráno je ze mě chodící mrtvola.
No neva, zakryju kruhy pod očima a jde se na snídani. Dneska jsem naplánovala výlet do Pece. To už je taková tradice. Ale nejenom díky tomu, chci s Lukym zkusit bobovou dráhu a taky nám chybí magnetka do sbírky.
Po snídani vyrazíme. Radek s Lukym na motorce, já s kočárem, pár km dolů z kopce po zadních kolech, no chuťovka. Cestou opět fotky do údolí, mraky líně se válející po vrcholech, zdalipak se nám dneska Sněžka ukáže? Cesta dolů zdá se býti nekonečná, zvlášť pro moje kolena a ruce. Ale dočkáme se a vplouváme do údolí Pece. Po pravé straně za parkovištěm se nám zjeví „Íčko“, jdu se tam podívat, znuděný pán za kasou ani nepozdraví, výběr magnetek je žalostný, tak jdu zase pryč. Jdu zkusit štěstí do trafiky „Kača“ a tady nacházím to, co chci a námi vybraná magnetka bude mít své místo na lednici, mezi ostatními úlovky z našich cest.
Procházíme Pec dál, koná se zde dnes nějaký cyklozávod, je tu plno aut, lidí, kol. Závod úspěšně odstartován, takže se to trochu pročistí a my jdeme hledat jídlo. Nakonec zalezeme do hotelu na konci Pece, no dobře, nebyl to ten správnej nápad. Vevnitř to vypadá na náš vkus šíleně a šílený jsou taky ceny. Ale oběd to nějaký chce, tak Luky dostane z dětské nabídky těstoviny, já ochutnám místní kulajdu a Radek svíčkovou. Kuba stále spí, jsem ráda, nechce se mi tady kojit.
Po jídle je naše další cesta jasná a to k bobovce. Tady je taky celkem plno, je tu spousta dětí, rodičů, beru Lukyho a jdeme se postavit do fronty na vozítko. Luky nějak nechápe, co se děje, kouká, jak lidi nasedají do vozítek, konečně přijdeme na řadu a já ho usazuju do volné bugínky, pásám ho a sedám za něj. Radek fotí a po dovolení obsluhy pouštím brzdu a necháme se vytáhnout lanovkou až nahoru. Luky stále nějak nechápe, ale je zticha a kouká. Lanovka má nahoru 200 metrů a dolů pak 700 volnou jízdou. Jedu s Lukym pomaleji, aby se nevyděsil, takže nám cesta dolů trochu trvá, za námi ale naštěstí jede tatínek s dítětem, takže jim naše pomalá jízda nevadí, sami taky brzdí. Za chvíli jsme dole a ptám se Lukyho, zda chce ještě jet s tátou. Vypadá, že by si dal říct, Radek kupuje pro sebe lístek a nasedá s Lukym na další jízdu. Tentokrát z můstku fotím já. Kluci jsou dole o něco dřív než já, ale i tak je vidět, že jedou spíše pomaleji, oproti jiným dětem, které to krosí samy, strach nestrach. Lukáš je odpoután a vysazen z vozítka, načež prohlásí iš iš áá a míří k pokladně. Tak to ne, dvě jízdy stačily a tak bereme Lukyho a jdeme z bobovky pryč. Nad námi v lanovém parku prosviští pár tarzanů po laně, sportovní vyžití je zde opravdu různorodé.
My jdeme zpátky do středu Pece, já bych ráda nějakou sladkou tečku po obědě, zkusíme klasickou restauraci naproti autobusáku, ale vevnitř prý plno a obsluha nic moc, tak jdeme dál. Nakonec ze sladké tečky není nic a my pomalu opouštíme Pec a připravujeme se na výlez nahoru na Lučiny. Radek kočár, já Lukyho na motorce. Ten chvílemi brzdí nohama, tak na něj řvu, vystupuje, řve on, malé zpestření cesty. Vysupíme kopec a najednou si Radek vzpomene, že musí na záchod. Tak se vrátíme kousek dolů k odpočívadlu, kde Lukášovi, který mi na motorce začal usínat a tudíž ji přestal řídit, narvu pusu čokoládovýma tyčkama, aby získal energii na zbytek cesty. U toho kojím Kubu a čekám, až se Radek vrátí. Vrátí se spokojen a míříme dál.
Já s Lukášem zase zůstávám na chvostu, zastavíme se u kovové roury na louce, Radek mezitím vyleze skoro až nahoru. Čeká na nás na vyhlídce, no čeká dlouho. Nakonec se dočká, já upocená a ufuněná stanu vedle něj a hledám sluneční brýle. Nejsou. Hm, někam zapadly, tak hledat nebudu a radši budeme pokračovat v cestě, než se Kuba vzbudí, abychom zase udělali zastávku na pokoji na nakojení. Ke Krakonošovi nakonec nějak dolezeme, no mám dost teda. Na chalupě se pustím do Kuby, chvíli se válíme a pak jdeme zase ven. Klasika Kolínská bouda a herní vyblbnutí Lukyho. Na večeři do chalupy, umytí Kuby, umytí Lukáše, uložení Lukáše, Kuba dolů, já dolů, čekáme na desátou hodinu, kojení a uložení ke spánku.
Ve dvě hodiny mě budí šramot, koukám v tý tmě, co se děje, a ejhle, Lukáš opustil postel a leze na stůl, aby si pustil z chůvičky písničky. Vylítnu dřív, než se mu to povede a strhávám ho ze stolu dolů, objímáme a ukládáme zpět do postýlky. Chvíli se mele, já nějak nemůžu zabrat. Usnu na chvíli a pak se budí Kuba, kojení a veselo na hodinu a půl. Usne Kuba a za chvíli je vzhůru Lukáš a leze mi do postele. Ten už spát nebude. Radek ho pak bere na snídani dolů, já usínám, Kuba spí taky. V devět přijde Radek nahoru, aby mě vzbudil, nějak nechápu, že jsem zaspala, no tři hodiny spánku nebo kolik to v noci bylo, mně prostě nedonutily ráno vstát s ostatními. Teď ale už musím, jdu na snídani, Radek se postará o Kubu, Luky si běhá sám po chalupě, jak se mu zlíbí, už ho ani nikdo moc nehlídá.
Po snídani balíme děti a jdeme znovu na procházku na Lesní, tentokrát je všude znatelně míň lidí, přestože je sváteční pondělí, čekala bych jich všude víc. Ale dobře pro nás, na Lesní boudě je na zahrádce úplně volno, usedáme na sluníčko, objednáváme oběd – Lukymu opět plátek kuřecího s hranolky, pro mě hovězí jazyk se švestkovou omáčkou a kaší a Radek zkouší kulajdu a ovocný talíř s kozím sýrem. Lukáš mezitím lozí u psů nebo na lanovce, pak se přiběhne najíst a po jídle zase mizí pryč.
Po zaplacení se vydáváme na náš poslední výlet, stejně jako v sobotu – dolů k Náchodské a pak zpět ke Krakonoši, kde uděláme venku poslední společné foto a míříme nahoru do pokoje, sbalit věci, připravit děti a prostě se rozloučit, nasednout do auta a frrr, jedeme dolů, do Černého Dolu a pak pryč z Krkonoš a domů. Cesta je dobrá, děti spí, jen dálnice před Prahou je zasekaná, naštěstí jen na chvíli, takže dojedeme domů jen s malým zpožděním. Cestou volám Lence, zda je doma, že bychom jí hodili borůvky, co jsem jí nasbírala na ochutnání, nejsou, tak smůla, přijede si pro ně Mára večer, zatímco kluci jsou na nákupu a já vařím večeři a vybaluju a uklízím. Tak snad se za rok zas vrátíme a snad nám počasí vyjde tak, jako teď.
Fotky samozřejmě máme a ukážeme tady 🙂
Taky máme video z bobovky :
A video z roury při cestě zpět z Pece: