12. července byla naplánována oslava narozenin sestřenic Báry a Štěpky.
Samozřejmě jsme u toho nesměli chybět a tak jsme se v sobotu ráno spakovali a odjeli slavit.
Předcházel tomu dost brzký budíček díky Lukášovi, který odmítal už před čtvrtou hodinou ranní spát a přišel nás bavit do postele. Skončili jsme u zvuků zvířat a v šest jsme opustili ložnici a přesunuli se dolů, k snídani, balení a tak.
Radek ještě před devátou sjel pro benzín a kytičky a v půl desáté vyrážíme. Lukáš nadopován práškem proti blití, usnul na konci dálnice, a zbytek okrsek prochrněl. Vzbudil se asi 15 minut před Horou, tak jsme zastavili, já šla na benzínku na záchod a kluci se taky na chvilku vyvětrali.
V Hoře jsme o hodinu dříve, tak jsme to plánovali, abychom se mohli ještě projít. S kočárem jdeme k chrámu sv. Barbory, ten je fakt úžasný, fotíme a kocháme se pohledem na něj i na okolí. Projdeme i uličky, všude plno lidí – Rusáků, jak jinak. Lukáš ťape chvíli po svých, pak ho nesu já a pak Radek. Projdeme město a vracíme se zpět k tenisovým kurtům Sparta, kde se máme všichni sejít. Ještě rychlá přebalovačka v autě a jdeme dovnitř.
Tady už je část východočeské větve naskládána u stolu a začíná se podávat guláš. Přivítáme se a zasedneme k jídlu. Na klíně mám malýho somráka, ale jeho čeká vlastní oběd, tak mi guláše moc nesežere a po chvíli se dorazí svojí sklenicí s těstovinama a zeleninou. Všichni trochu nechápavě koukají, že toho má tolik a nevěří, že to sní. Byli svědky toho, že naprosto bez problémů to do sebe vyklopil, jak jinak 🙂
Během oběda doráží další a další hosté, Radek ještě sjede na nádraží pro Káču s dětmi a dorazí i Štěpka, jedna z oslavenkyň. Začíná se povídat, hodovat, na stole se pořád objevují nové a nové pochutiny a talíře se zeleninou, ovocem, sýry, řízečky a tak. No pořád něco. Děcka všechna naprosto šťastná, řádí kde můžou a je jim to dovoleno, zdrhnout nikam nemůžou, tak je občas vyženeme z kurtů, jinak si dělají, co chtějí. Lukáš chodí pravidelně obtěžovat do buffé za paní, co tam obsluhuje a leze jí až dozadu, kde nemá co dělat, ale paní to nevadí, tak po pár hodinách vyhánění se na to vykašleme a necháme ho tam.
Čas utíká a najednou je sedm, půl osmé, tak rvu do Lukyho další prášek a že pomalu vyrazíme. Rozloučíme se, pobalíme všechny věci a před půl devátou jdeme do auta. Navigace tvrdí, že doma budeme v půl desáté. To by bylo fajn. Cesta je celkem dobrá, Lukáš ne a ne zabrat, sice spal v kočáru, ale teď se tam nějak mele, pak se mele nějak víc, tak stavíme, nevíme, jestli je mu blbě, nebo ne, domů je to ještě půl hodina cesty, tak chvíli počkáme, zpět do auta se mu ale nechce, tak to chce trochu boj.
Snažím se ho zabavit, ale moc mi to nejde, no už jsme skoro doma a Luky to nevydržel a opět si ublinknul, naštěstí jen malinko, tak hned ven z auta a že to s ním dojdu pěšky, je to domů asi 200 metrů, tak ať se provětrá.
Doma na nás už čeká táta, já jdu umýt pultík z autosedačky a osušku, kterou Luky má vzadu preventivně – no jak vidíme, tak se hodila. Luky dostane k véče kaši, snad už je v pořádku, rychle do vany vydrbat z něj antuku a spát. Usíná rychle, tak doufáme v klidnou noc. Byl utahanej hodně, tak chrní až do rána.
Parádní den a parádními lidmi. Jen kdyby to šlo častěji 🙂
A fotky 🙂
Vypečená rodinka 🙂