Jak už bylo tady zmíněno, letos jsme se opět vydali na fesťák do Spáleného Poříčí.
Tentokrát předpověď nemilosrdně slibovala vedro a ještě větší vedro.
V pátek kolem poledne jsme přijeli na místo, tentokrát pouze v dvoučlenném osazení, neboť Kiwiho skolil bacil. Zaplatili jsme tři kila za vjezd do areálu a možnost ponechání auta u stanu. Louka byla částečně obsazena, ale pořád pohoda, větší nával bude až odpoledne, kdy přijedou opozdilci z práce. Auto jsme zaparkovali až na okraji označené louky, takže se možná vyhneme davům lidí proudící v noci kolem našeho stanu. Takže postavit příbytek, převlíknout a jdeme s e-ticketem pro pásky na ruku, k nimž dostaneme i dost zbytečné CD s nějakejma vypalovačkama ala pop, a navíc jedny červené žabky.
Hodíme to do auta a jdeme přes vstupní kontrolu do areálu festivalu. Dáme první pivko, projdeme si celé místo a zakotvíme na lavičce u béčkové stage. Lidí je zatím malinko, takže se dá pohybovat úplně v pohodě. Kapely začínají hrát, ale nic záživného, já čekám až na poslední vystoupení dnešního dne – Apocalypticu. Potkáváme i Gabču s Robertem, kteří na fesťák jezdí taky každý rok, prohodíme pár slov a pak se rozutečeme, abychom se pak zase náhodně potkávali.
Stánky s jídlem tentokrát zajišťuje jiná firma než obvykle, ale mají i stan s domácí krmí, dáváme si od nich boloňské špagety a byly fakt dobrý. Doba čekání se docela krátí, po vystoupení finské kapely Children of bodom, která mě sice moc neuchvátila, nicméně oddaných příznivců tu měla taky dost, nastupuje zlatý hřeb večera – pár týpků s pěkně nabroušenýma cellama. Pro mě úžasný zážitek, lidí kolem mě hodně a samozřejmě vynikající vystoupení. Ani na hitovku od Metallicy se nezapomnělo. No paráda, mám splněno a můžeme jít spát.
V sobotu se budíme zase do horkého počasí, jdeme se podívat dolů do „města“ a zakotvíme tentokrát na snídani v místní sokolovně, oceňuju větší počet záchodů než jeden, teplou vodu a čisto. Pak procházka k náměstí, nanuky v Coopu a pak úplně jinou cestou podél říčky, kde jsme ještě nešli, až ke konírně, přes pole až zase nahoru k fesťáku. Místo toho, abychom se šli pařit na vysušenou trávu pod pražící slunce do areálu, usteleme si u auta a pustíme se do čtení. Pravá festivalová zábava 🙂
Večer ale už zase trávíme čas vevnitř, střídáme stage dle libosti a momentálního rozpoložení. Já dneska opět čekám na poslední kapelu, sice ji neznám, ale má to bejt nějakej francouzskej rap či co, Smash hit combo se to jmenuje, nakonec mě to zase tak moc nebavilo, jeden song stejnej jako pět předtím, navíc se zvedá vítr a vypadá to na buřinu, tak v půlce vystoupení balím a jdu ke stanu se ozubat a zalézt ještě dřív, než se to spustí. Stihli jsme to akorát, sotva zapnu stan, tak už kape.
V neděli – poslední den festu, dáme klasickou ranní procházku do sokolovny, kde posnídáme a využijeme toalety, pak se zase jinou uličkou vrátíme nahoru, usteleme u stanu a čteme. Ono to vedro jaksi jinak přežít nejde.
Dnes večer čekáme na italskou Lacuna Oil a Amíky s příznačným názvem Cannibal Corpse, jež můj manžel s oblibou nosí na mikině, ačkoli je pořádně nikdy neposlouchal a naživo neviděl. Oddaný fanda.
Nicméně počasí se mění, dohodneme se, že v noci odjedeme, takže odpoledne sbalíme stan a všechny věci do auta a jdeme do areálu, při Lacuně už začíná pršet, většina lidí na to kašle a jde se schovat do velkokapacitního stanu, kde je na obrazovce puštěn fočus, a Italové dostávají na kokos.
Na Cannibaly už trochu přestalo, přesto jejich nadupanýmu death metalu věnujeme jen asi dvacet minut, poslední návštěva toiky a šup do auta a nazdar Poříčí, třeba zase někdy, ale my teď fakt už chceme domů.
Cesta mlhovitá, ale bez provozu, kolem jedný jsme doma, sprcha a postel postel postel. Nádhera.