A jak to všechno bylo?
aneb z: {wp-gallery-remote: gallery=0; rootalbum=4473; imagefilter=include:4484;}do: {wp-gallery-remote: gallery=0; rootalbum=4473; imagefilter=include:4664;}
Týden před Vánoci mi volala majitelka Karlína, zda chci prodloužit nájemní smlouvu na další půlrok. To jsem samozřejmě chtěla, ale zároveň jsem jí chtěla konečně říct o vysypané stěně v pokoji – díra byla způsobena rekonstrukcí vedlejšího bytu a já byla líná to řešit už dřív. Teď jsem se ale obávala zvednutí nájmu, jak bylo zvykem a proto jsem nasadila tento kalibr. Majitelka se tedy na zeď přijela podívat, na to pak dokvačil synáček a hnedle ten den se pustil do díla. Všechno dobře dopadlo, až na to, že nám přinesl cedulku se jménem malíře, který k nám přijde v polovině ledna vymalovat celý byt. To jako teda byla trochu čára přes naše plány s bytem nadále nic nedělat. Strašně se nám nechtělo vystěhovat celý byt na chodbu, abychom ho pak zase museli potupně nastěhovat zpátky do tý cimry 🙁
Jednou jsme dokonce termín odvolali, protože se nám prostě do toho strašně nechtělo, nicméně byl nám podán náhradní termín a to v půlce března s tím, že to prostě už musíme akceptovat.
To mi lehce hnulo žlučí, ale nicméně to byl ten pravý impuls, proč konečně teda začít řešit naši bytovou situaci. Sice jsme měli v plánu vlastní byt na hypošku, na nic kloudnýho jsme ale nenarazili a když už, tak tam byly problémy alá exekuce a tak…
Takže v potaz připadal teď už jenom další nájemní byt.
Radek vyčmuchal na netu nějakou realitku, která nabízela naprosto skvostný byty, a napsal k jednomu bytu, že bychom ho chtěli vidět. A nikdo se neozval. Takhle to šlo ještě asi 3x a pak jsem se už vytočila a napsala jim mail, jestli jsou teda něčeho schopni nebo ne. Nakonec teda schopni oni nebyli, ale po tom, co si nás prohodili mezi sebou natřikrát, jsme padli na bedra jednomu týpkovi, kterej si na nás čas udělal a byt nám šel ukázat.
Nám se moc líbil, takže jsme se hned ten den při prohlídce rozhodli, že ho chceme. Další krok k tomu našemu chtění, bylo zaplacení rezervačního poplatku tý neschopný realitce, která pro nás nehla ani nehtem…no tak jsme jim vysolili 11 litrů a čekali co bude dál. Mezitím jsem teda majitelce Karlína oznámila, že s náma už to dál smysl nemá a dohodla jsem se s ní na ukončení pronájmu ke konci února.
V ten moment jsem taky začla pomalu pakovat všechny věci, abych je pak zase za týden mohla všechny rozbalit a vyndat si z toho to, co jsem zrovna potřebovala.
Na celý proces stěhování jsme měli měsíc.
Najednou se čas zpomalil a nic neutíkalo a já se těšila. V Karlíně furt čurbes neuvěřitelnej, nedalo se tam hnout a mě deprimovaly ty krabice a pytle, který nebyly kam odvézt a tak jsem měla pocit beznaděje, že tohle nikdy neodstěhujeme. Nicméně, on ten měsíc ve finále nějak utekl, my už měli podepsanou smlouvu a poslední týden v únoru – ve středu, jsme dostali klíče od nového.
Já si vynutila, že se tam Růženkou převeze alespoň nějaké nádobí a kytí, prostě takový ty věci, co bych do velkýho boxeru nedala, aby se nezrasovaly, a taky abych měla konečně pocit, že se něco fakt děje 🙂
V pátek před stěhováním jsme si vzali dovču a sbírali síly na sobotu. Povolali jsme do akce i Kiwiho, který teda naběhl ve vší parádě. Nicméně, v ten pátek nám přivezli postel, takže jsme si ji rovnou v novým vyzvedli a hned složili. Pak jsme jeli do Ikey se podívat…opravdu jenom podívat a nakonec z toho byl stůl se židlema, konferenční stolek, stolek pod TV a sedačka, ze který jsem se už v Ikee odmítala zvednout, už tam mi byla na lenošení příjemná.
Stoly jsme odvezli v Růžence, nicméně na sedačku už jsme vzali boxera, pro kterého jsme si odpoledne zajeli a teď už společně s Kiwim pro ni jeli do externího skladu. Pak večeře a pivko a domů.
Jinak taková vsuvka: po tom, co já hysterčila s balením už měsíc dopředu, Radek si lážoplážo sbalil až v sobotu dopoledne. Achjo 🙂
No když se Kiwi dovalil, tak se kluci sebrali a jeli na sběrnej dvůr odbézt starej nábytek, včetně postele a stolu, tím se mi krapet uvolnil prostor a mohla jsem tam přemístit to, o co jsem se tak dlouhou dobu přizabíjela.
No a když se vrátili, tak začla ta správná zábava, a to nošení věcí po schodech dolů..no jak cvičený opičky no 🙂
Boxerem jsme nakonec jeli nadvakrát, v novým už bylo lepší to, že se to nemuselo tahat po schodech, výtah tu práci za nás udělal. Byt se ve chvíli změnil v dobrý skladiště, no nebyl čas to tam od začátku nějak extra rovnat, prostě kde bylo místo, tak to zabrala krabice nebo pytel.
Kolem páté bylo hotovo, Karlín kompletně vyklizen a umyt a v novém neuvěřitelnej bordel a chaos.
Sebrali jsme boxera a jeli ho vrátit na místo půjčení a pak se stavili v Jamajce na zasloužené pivko.
Já byla ale utahaná, takže to na dlouho nebylo a jelo se domů – poprvý jinam, než do Karlína.
Ráno jsme ani jeden nedospali a já byla už v půl osmé vzhůru. Radek zůstal v spacím oblečku a hned se pustil do montování novejch věcí, já tak poletovala okolo a snažila se vybalovat co se dalo a hned to uklízet. Takhle jsme si s tím hráli celej den, já pak jela na smluvenou schůzku do Karlína předat byt, vše dopadlo dobře a tak jsem po pár minutách už zase byla na cestě zpět. Radek si mezitím našel místo pro stolek s kompem a už u něj seděl 🙂
Já měla dovolenou celý následující týden, během kterého jsem si teda taky pěkně mákla – ačkoli jsem slyšela, že co tam celý dny dělám, když to vypadá furt stejně, viď zlato… 🙂
Týden rychle utekl, byt se zabydlel, ani nevím, kolikrát jsme za tu dobu byli v Ikee a co všechno jsme si pokaždý přivezli, ale v základu byt slouží a je připraven i na případné návštěvy, což se nám potvrdilo v sobotu na prvotní kolaudačce 🙂
Tak ať nám vydrží a jsme s ním spokojeni 🙂
A ještě fotogalerie