Protože nám letos nevyšla Morava, tak jsme se dohodli, že zkusíme štěstí v Krkonoších a zarezervujeme si tam nějakou chalupu.
Jsme velmi bystří, tak poté, co Radek zvolil penzion u Kokrháče a potvrdil jim termín emailem, nám přišla z daného místa odpověď, že jsme se trochu sekli, protože to volno, které oni hlásají, nemají v září, ale v říjnu, což bylo dost jasně vidět na čísle měsíce. To znamená, že místo odjezdu za 4 dny, odjezd za měsíc a 4 dny. Tak jsme se zase trochu zchladili a dohodli se, že ten měsíc počkáme a uvidíme, zda se počasí smiluje, nebo to prosedíme v dešti nebo sněhobití na chalupě.
Celkem rychle to uteklo, takže nakoupit potřebné věci a pobalit a v pátek 24.10. po obědě vyrážíme. Auto zase narvané, beru s sebou zimní výbavu a ta je přece jenom prostorově výraznější, než letní trička.
Lukáš na Jižní spojce usíná, bereme to nahoru po mladoboleslavské, mládě se po hodině budí a my uděláme zastávku v Lomnici nad Popelkou, Radek se jde pídit po bankomatu a já Lukymu nazuju boty, aby se venku trochu protáhl. Projdeme náměstí až k divadlu, pak zpět a následuje usazení do sedačky, to se Lukášovi ani za nic nelíbí a protestuje a kroutí se, pořád jsem silnější, tak ho tam prostě narvu. Dostává zvířátkovou knížku, ale nechce ji, tak to zase vyhraje telefon. A my pokračujeme v cestě. Místo 2,5 hodin, co jsme původně měli jet, se to přetáhne přes tři hodiny, pořád někde kroužíme, občas nějaká uzavírka, no nakonec máme štěstí a projíždíme Úpou a za nedlouho jsme už na místě. Pořád ještě platí letní čas, tak dojedeme za světla. Na místě vyfasujeme klíče a jdeme se ubytovat. Pokoj se skrývá za další chodbou, než je ta hlavní – to udělali chytře, s dítětem je lepší být někde úplně bokem. Vybalíme věci a jdeme se podívat dolů do restaurace. Vychází to v podstatě pěkně na večeři. Za chvíli dorazí i druhá část rodiny – Radkův táta. Stíhá to akorát na jídlo, tak si přisedá k nám ke stolu. Chalupa je v podstatě prázdná, kromě personálu a jejich rodinných příslušníků je tu jen jeden pár, který navíc v neděli odjíždí.
Po večeři dáme pár piv, Lukáš je unavenej, tak ho jdu dát spát, po prvotním hysteráku v postýlce to vzdá a za deset minut spí. Já jdu dolů ještě na pivko a pak se kolem jedenácté dekuju do postele. Zítřejší plán je jasný – jdeme na Sněžku. Tak abychom se na to vyspali.
Snídaně je každý den v půl deváté, Lukáš se budí v osm, tak to máme fakt akorát. Po snídani se jdeme pobalit, obléknout a společně vyrážíme na tu očekávanou a nepředvídatelnou túru. Lukáš chvíli jde po svých, ale pak je odchycen a vložen do krosničky, kterou jsme si k této příležitosti půjčili od Bučků. Moc se mu to v ní nezdá, ale drží celkem statečně. Všude je mlha, je vidět sotva na pár kroků, na tu správnou cestu nás vede táta, který to tu zná. Na jednu stranu dobře, že ta mlha byla, kdybychom viděli, jak daleko ta Sněžka je, tak bychom si to asi rozmysleli. Takhle nevidíme nic a jsme spokojeni.
První cíl trasy je dojít do Horní Malé Úpy, to se Lukáš už zase motá po svých a většinu cesty zdržuje. Já si jdu do Íčka koupit magnetku, je tam teda pekelně narváno a tuna dětí, nezapomenu pochválit paní pokladní, že má nervy ze železa, unaveně se mnou souhlasí. Lukáš se promotá mezi dětmi a chystá se odpojit kabely od počítače, který je tam volně přístupný kvůli internetu. Čapneme ho a jdeme zase ven.
Další cíl je chalupa Jelenka. To už začíná trochu stoupání, Lukáš opět zdržuje, tak jde zpět do nosítka, které jsme malinko upravili, aby bylo pro něj pohodlnější a on v něm usíná. Na zádech ho nese Radek, čeká nás výstup k Jelence a tak začínáme všichni funět. Teda táta funí asi nejmíň – má nejlehčí bagáž.
Na Jelence je celkem plno, najdu ale volnou lavici na sluníčku a pánové jdou pro pivo. Obloha se začíná protrhávat a my z výšky vidíme inverzi, která se líně válí v nížinách. Fotíme, ale pořád to není nic proti tomu, co uvidíme, pokud vylezeme na Sněžku.
Po malém odpočinku na Jelence opět nahazujeme batohy a dítě a čeká nás nejkrásnější úsek cesty – břidlicové schody skrz les a posléze kosodřevinu, pěkně strmé a dlouhé. V průrvách mezi stromy jsou vidět už celkem pěkné výhledy do dálky, tak se občas kocháme. Když vylezeme ke kosodřevině, tak ji vidíme. Velká, ale pořád nějak daleko. No ještě je to kus cesty. Radek začíná trpět, nosítko tlačí do ramenou a klíčních kostí, ale statečně jde dál. Potkáváme procesí lidí, v tento pěkný den je prostě výlet nahoru úplně ideální.
Cestou k samému cíli mezi lidmi sleduju pár dětí, jedno z nich jde úplně naboso, druhé bez ponožek v nezavázaných škrpálech, kde mají asi rodiče? Aha, to tenhle pán asi bude jejich tatínek – v hazuce a též naboso. Místy u cesty je už sníh, vítr fouká, no vedro teda není. Ale proti gustu….
Posledních pár kroků a můžeme vydechnout, jsme nahoře. Lukáš musí mermomocí ven, ale ještě chceme udělat pár fotek s rozcestníkem, pak ho vypouštíme a on brečí, nechce do náruče, nechce chodit, je úplně vyřízenej. Tak s ním zalezu do polské boudy, kde je teplo, za chvíli přijde i táta a Radek, sedneme na volnou lavici a dáme si zasloužené pivo – Krakonoše za vtipných 80 Kč. Lukáš dostane buchtu a čaj z termosky, čajzne mi zase mobil a svět pro něj přestává existovat. My posedíme, odpočineme si a těšíme se na cestu zpět. Nakonec vzdáváme možnost jet lanovkou a dohodneme se, že půjdeme stejnou cestou zpět. V nošení krosničky s Lukášem se budeme střídat.
Ještě pár fotek, venku výhledy, ty jsou nádherné, inverze dokáže vážně divy. Děda bere Lukáše na krk a pomalu jdou dolů, my s Radkem za nimi. V půlce kosodřeviny si beru krosničku a Lukáš mi v ní za chvíli usíná, Radek mi pomáhá ze schodů, kloužou se, tak musíme fakt opatrně.
Jelenku mineme bez zastávky a noříme se do lesa, nakonec nepůjdeme stejnou cestou jako minule, ale vezmeme to lesem, tím dojdeme až k Pomezkám v Úpě. Cesta už je tmavá, začíná se stmívat a my máme co dělat, abychom udrželi nějaké tempo. Lukáš se budí a putuje k Radkovi na ramena, pak k dědovi, pak ke mně do náručí, už brečí a myslím, že by nejradši byl odtamtud pryč. Cesta je ale ještě dlouhá, tma na nás padla v Úpě a my se dostáváme na poslední úsek trasy. Lukáše si střídáme v náručí, je mu zima, ruce mu omrzají, nemá rukavice, ale je fakt statečnej a drží a ani nedutá.
Konečně je náš cíl na dohled, náš penzion na nás čeká utopený v lesíku, jak krásný pohled. Jdeme nahoru se vybalit a dát do kupy, Lukáš začne brečet, ruce napuchlý a omrzlý, přichází to k sobě a bolí to. Tak pod ledovou vodu a za deset minut už je to lepší. Tak můžeme dolů na večeři a jsme rádi, že jsme to zvládli. Těla začínají uvadat a namožený nohy o sobě dávají vědět. Luky jde spát, já se vracím dopít pivo, ale na moc dlouho to není, z chůvičky řev, tak jdu nahoru a už tam zůstávám. Je jasné, že tímto jsme s horolezectvím skončili a teď už to bude jenom na pohodu.
V noci se změní čas, vstáváme tedy později, Lukáš o hodinu nového času dříve. Snídani ale máme dohodnutou na půl devátou nového času, tak o to déle čekáme, ale neva, válení v posteli a televize to spraví. Mě bolí celej člověk, sotva můžu vstát z postele a když se mi do stehen zaboří dva dětské lokýtky…to je radosti. Dneska slíbíme Lukymu, že si bude moct dělat co chce, aby si to taky užil on.
Po snídani se tedy vykopeme ven s motorkou a kočárem a jdeme courat po okolí. Zastávka je u kostela, kde si každý dáváme jednu Plzeň a Lukáš se seznamuje s novým dětským hřištěm. Je ale pro větší děti, tak tam spíš tak chodí a kouká, co by se kde dalo. Pak objeví trampolínu zapuštěnou v zemi a odtamtud není možné ho dostat. Nakonec za použití hrubé síly ho vměstnáme do kočáru a jdeme se podívat směr Lysečinská bouda. Cestou se zastavíme u ohrady s koněm, dvěma kozama a prasetem, které se nám ale ukáže až při cestě zpět. Cesta lesem je pěkná, Lukáš usíná. Zastavíme se přímo na Lysečinské boudě, Radek jde dovnitř vyzjistit, co by se dalo k jídlu a já čekám venku, shlížeje dolů ke stojanu kol, kde stojí podezřele známý bicykl značky Favorit. Ano, táta je zde taky, dal si dneska cyklovýlet a tady se zastavil na jídlo. Za chvíli se potkáváme venku, kde si k nám přisedne. Radek si objednal kyselo, nadšenej není teda vůbec, má proč, je to úplně bez chuti. Další chod – vepřové na paprice a knedlíky, no žádné valné zlepšení, sice jsme se tím zaplácli, ale už víme, že sem příště ne. Kousek nad touhle boudou je ještě jedna, vidíme v jejím čele ceduli Poutník, což je pivo. Lukáš se mezitím vzbudil, táta odjel dál po své trase a my jdeme zkusit štěstí o chalupu výš.
Jsme přivítáni panem majitelem hned u dveří s tím, že jejich chalupa s Poutníkem pivem nemá bohužel nic společného. Stejně ale jdeme dovnitř, a že teda okusíme jejich kuchařský um. Já si dávám dýňovou polévku a Radek neodolá dalšímu obědu – jehněčímu se špenátem a knedlíky. Polívku jsem myslela pro Lukáše, aby měl aspoň dneska oběd, ale moc ji nechce, spokojí se s dalamánkem a nadšeně ukusuje Radkovi z vidličky knedlíky a špenát. Protože světnička, kde sedíme je fakt malá a nasouká se sem skupina turistů a hlavně jejich neutěšených, vzpruzených, pubertálních adolescentů, tak se radši jdeme podívat ven, kde si v klidu dopijeme pivo a Lukáš lítá kolem skluzavky a pak se máčí ve vodě u houpačky, kde loví kamínky. Protože větší výkon se od nás dnes očekávat už nedá, tak se pomalu obracíme a jdeme stejnou cestou zase zpět ke kostelu. Tam nás uvítá to předtím utajené prase a Lukáš, usazen na motorce si to neomylně míří k hřišti a trampolíně. Chvíli ho tam necháme vyblbnout, pak se už pomalu smráká a tak jdeme dál, naším směrem ke Kokrháči. Do véči je ještě čas, tak se válíme na pokoji a vegetíme.
Po večeři jdeme pak spát všichni, což Lukáš nepobere, proč on by měl být v postýlce sám a my vedle něj na posteli a po čtvrt hodině si vyřve, že bude s námi – naštěstí jakmile dosáhne svého, tak hned ztichne a usíná. Postel tu mají velkou, i když jsou to sražené dvě k sobě, tak se sem pohodlně vejdeme všichni. Ne jako doma.
V pondělí je náš plán jasný, máme sraz s mojí kamarádkou z práce na chatě Rusalka. Ta je cca 1 km od nás, stačilo by jít na cestu a pěkně z kopce až k ní, ale my to chceme obejít, tak opět volíme cestu ke kostelu, kolem ohrady se zvířaty, lesem až k rozcestníku a od něj ke Spálenému Mlýnu, to je moc pěkná lesní cesta, klidná, ani človíčka jsme nepotkali. Lukáš opět usíná a my si to celkem užíváme. Je fakt pěkně, tak občas přibude i nějaká ta fotka chaloupek na protější straně kopce. Od Mlýna po silnici dojdeme až do Dolní Malé Úpy, pak musíme chvíli do kopce a před námi už stojí Rusalka. Sedneme si ven, Lukáš si jde hrát s dětmi, za půl hodiny dorazí Míša s rodinou a kamarády a tak se všichni přesuneme dovnitř. Děcka to tu mají perfektní, je tu samostatná místnost jako dětská herna, takže většinu času jsou nashromážděna tam. Na rozdíl od Lysečinské boudy tu i výborně vaří, Lukáš konečně začne taky jíst, dva dny držel hladovku, třetí už prozřel a lososa se šťouchanými brambory do sebe rve víc než nadšeně. Překvapuje chlapec jeden.
Kamarádi Míši po obědě jedou pryč, ona ještě chvíli zůstává, do spolku se přidává náš děda a nakonec zůstaneme jen v rodinném kruhu, Lukáš štěstím bez sebe, dětí je tu dost a on řádí jak pominutej.
Jediná cesta, která nás dnes ještě čeká, je ta 1 km do kopce po silnici k nám na chalupu. Nakonec jsme tam dřív, než jsme čekali a jdeme na pokoj, Lukáš do vany, celej šťastnej a unavenej, po večeři jde zase spát, teda spíš usne Radkovi v náručí. Já jsem taky unavená, tak jdu do postele taky, Lukáše si beru k sobě, ještě chvíli koukám na telku a on spí.
Ráno – úterý je poslední den tady v Krkonoších. Po snídani sbalíme věci, pokoj můžeme opustit až kolem oběda, tak toho využijeme a jdeme ještě ven. Jenom s motorkou, bez kočáru. Lukáš je pěkně línej a nechce se mu chodit, ani jezdit, už pochopil, že do kopce to nemá smysl. Jdeme pro změnu ke kostelu, ale ne na hřiště, to mineme tak, aby ho Lukáš neviděl a míříme kolem hřbitova dozadu na lesní cestu, kde jsme ještě nešli. Po okolí jsou body Dětské pohádkové cesty, tak se chceme podívat, jak to ve skutečnosti vypadá. Lukáš odmítá stále po svých, tak ho Radek bere na krk, v dáli vidíme malou Sněžku – stále nechápu, že jsme tam došli. K prvnímu pohádkovému bodu dojdeme za chvíli, Lukáš vypuštěn na nohy, motá se mezi rodinkou, která si obkresluje znak, za který pak získá groše, načež s nimi za chvíli odchází. Samozřejmě jiným směrem, než chceme jít my. Vypleteme naše dítě z chuchvalce cizích dětí a pokračujeme dál. Dojdeme k dalšímu bodu, tím je Vodník a tady už to obracíme zpět, protože plánované kolečko, kdy bychom se mohli vrátit jinou cestou, bychom už nestihli. Tak si to vyšplháme zase nahoru, dojdeme do chalupy, Radek naskládá věci do auta, rozloučíme se a jedeme na oběd dolů do Rusalky. Dneska sami, Lukáš si hraje a chvílema zdrhá, dostane zase lososa, zají ho kinedrylem a kolem třetí jdeme do auta a vyrážíme domů. Cesta horší a zdlouhavější, než ta první, všude možně uzavírky a omezení průjezdu na semafory, tak si pěkně počkáme. Lukáš chvíli spí, a pak se věnuje mobilu, až do Prahy.
Krásný výlet a neuvěřitelně povedené počasí. Něco málo fotek najdete tady
🙂