Sobota
Cyklorozkoukání po okolí
Původní plán odjezdu z Prahy je v půl desáté, takže vyjíždíme po půl jedenácté. Autí naloženo taškami a nosiče na střeše taky nezahálejí. Bereme s sebou samozřejmě i naše kola. Cestou ještě nakrmíme Růženku a už se můžeme nerušeně vydat k našemu cíli – motel Charlie ve vesničce Kovač.
Zde máme na týden zarezervovaný pobyt v chatičce, tak jsme zvědaví, jak to bude vypadat. Podle fotek na netu se to totiž jeví moc pěkně. Když přijedeme, Radek jde vyhledat majitele Karla, abychom se mohli ubytovat. Ten je trochu zaskočen, ve vedení rezervací má evidentně zmatek, nicméně ho ujistíme, že tu vážně ten týden budeme, tak nás nakonec vede k chatce, která bude naše. Fotky nelhaly, je to tady fakt moc pěkné. Chatičky jsou utopeny v zeleni, některé mají střechu úplně pokrytou listovím. Trávníky, upravené stromy a různá posezení vzbuzují dojem perfektní péče a my už víme, že se nám zde bude opravdu líbit. Je tu i velký krytý bazén, a ten se nám jistě bude hodit.
{wp-gallery-remote: gallery=0; rootalbum=13257; imagefilter=include:13268,13271;}
Po ubytování se jdeme podívat na terasu k restauraci a dáváme si oběd. Obsluha nikam nespěchá, ale my také ne, takže to neřešíme. Je docela brzo odpoledne, tak se po obědě a odpočinku v chatce, rozhodneme vzít kola a podívat se po blízkém okolí. Jako první zastávku zvolíme kostelík ve vedlejší vesnici Konecchlumí. Kostelík je poněkud v kopci, takže máme co dělat, pěkný rozjezd na začátek 🙂 Uděláme několik fotek, potkáváme místní babičku, která nám na pozdrav „Dobrý den“ odpoví “ Nazdar“ a znovu nasedáme a jedeme dál. V podstatě se motáme mezi domky, a pak přijíždíme k hlavní silnici vedoucí do Jičína, na rohu je hospůdka s posezením venku, nikde nevidím, že by si hosté dávali něco k pití, ale za to všichni lížou zmrzlinu. Usuzujeme, že bude asi vyhlášená, a jdeme ji ochutnat. Mají ji opravdu dobrou a asi to vědí i všichni ostatní, protože skoro každé projíždějící auto zde zastaví a posádka jde taky blízat. My se pouštíme dále do objevování okolí a jedeme směrem zpět do Kovače, ten projíždíme a u motelu to bereme doleva a asfaltkou mezi poli jedeme k vesnici Třtěnice. Jezdí se celkem dobře, ve vesnici ale nějak nic, krom místního koupacího zařízení se vstupem na vlastní nebezpečí, není, tak to zase otáčíme a jedeme přes naši křižovatku u motelu dál k lesu. Tady potkáváme první bruslařku, mě tato trasa začne zajímat, protože mám s sebou brusle. U kapličky to ale otáčíme a jedeme domů na večeři. Spácháme nějaké noční fotky a já se kolem půlnoci převlékám do plavek a jdu zhodnotit místní bazén. Voda úplně teplá není, ale je to příjemné povzbuzení. Za chvíli ale vylézám, usadíme se u chatky a pak už na kutě, abychom byli fresh na další den.
{wp-gallery-remote: gallery=0; rootalbum=13257; imagefilter=include:14162,14171,14183;}
{wp-gallery-remote: gallery=0; rootalbum=13257; imagefilter=include:13274,13277,13280;}
{wp-gallery-remote: gallery=0; rootalbum=13257; imagefilter=include:13283,13286;}
Neděle
Jičín + Kozákov
Ráno vstáváme kolem půl deváté a jdeme se podívat do restaurace po nějaké snídani. Karel nám nabízí klasický sortiment jako je pečivo, marmeládičky, paštiky a možnost vybrat si i ze snídaňového menu. Radek si dává párky s chlebem a já rohlík s marmeládou. Po zaplacení jsme rozhodnuti nakoupit si jídlo na snídaně někde v krámě a stravovat se u chatky 🙂
Dnes nás čeká výlet do Jičína, nemáme totiž ani mapu, podle které bychom se na naší dovolené orientovali, takže to musíme napravit. Do asi 10 km vzdáleného Jičína jedeme autem, necháme ho kousek od náměstí a jdeme hledat „Íčko“. Tam si nabereme brožurky se zajímavými tipy na výlety a i již zmíněnou chybějící mapu.
{wp-gallery-remote: gallery=0; rootalbum=13257; imagefilter=include:13295,13310,13322;}
Paní nám doporučí, co určitě v Jičíně nesmíme minout, takže naše první procházka vede na kruhovou rozhlednu ve věži přímo na náměstí. Výhled z ní je na celé město, uděláme pár fotek a zase lezeme po strmých schodech dolů. Jdeme se podívat na pěší zónu a hledáme, kde bychom se najedli. Byla nám sice doporučena mexická nebo steaková restaurace, ani jedna se nám ale moc nezamlouvá, takže bloudíme a hledáme dál. Projdeme si celé město, a nakonec se usadíme v restauraci u pěší zóny, venku je sice plno, ale vevnitř si místo bez problémů najdeme. Objednáváme si jídlo a prohlídneme si interiér, který je v rybářském a přímořském duchu. Dole u stolu pod schody vytrvale řve mimino, zoufalá obsluha nabízí lidem sedícím vevnitř, možnost jít ven, jakmile se udělá na zahrádce místo, my ale zůstáváme a trénujeme naší vůli. Jelikož Jičín máme prolezlý a nic dalšího nás v okolí neláká, tak přemýšlíme, kam bychom se mohli podívat, protože je poměrně brzo a zpátky domů se nám zatím nechce.
{wp-gallery-remote: gallery=0; rootalbum=13257; imagefilter=include:13382;}
Napadá mě Kozákov, tak to jdeme s mobilní navigací zkusit. Jsme lenoši, tak se necháme pohodlně vyvézt až nahoru na parkoviště u rozhledny a míříme si to zase po schodech okouknout místní výhled. Je trochu opar, ale jinak se po okolí kouká z výšky moc pěkně. Na loučce vedle rozhledny mají svojí stáj paraglidisté, čekající na příhodné větrné podmínky, aby se pustili do hry s větrem. Několika z nich to vyjde a za chvilku už vidíme, jak krouží nad krajinou a nechávají se unášet vzduchem. My lezeme dolů z rozhledny a usedáme k místnímu kiosku s pivkem a kofolou. Když dopijeme, jdeme se podívat na loučku, jak to klukům jde. Vítr se ale uklidňuje, takže čekání na další rozběh je zdlouhavé. Už to chceme zabalit, a přece týpek se do toho pustí, rozebíhá se a už to vypadá, že ten svůj proud chytí, ale už vidíme, jak se mu nedopatřením otevírá i záložák, takže z letu nakonec nic není a místo plachtění, si sportovec hledá hnízdečko v trávě před lesem. Škoda.
{wp-gallery-remote: gallery=0; rootalbum=13257; imagefilter=include:13394,13400,13412;}
{wp-gallery-remote: gallery=0; rootalbum=13257; imagefilter=include:13436,13445,13454;}
My se vracíme k autu a jedeme do Semil na nákup. Stavíme v Tescu a nakoupíme vše potřebné a pak už přímo zpět do Kovače. Já vybalím nákup do lednice – konečně zjišťujeme, jak moc se nám bude celý týden hodit. Radek hned z auta míří ke stolku na zahrádce a já pak jdu za ním. Dáme si večeři, a já začínám otravovat, že chci na brusle. Přímo od motelu totiž vede super asfaltka až do další vesnice, včera při projížďce na kole jsme zde zahlédli bruslící paní, takže mě to láká taky. Manžel nakonec po nějaké době mého ustavičného remcání svolí a jde mi udělat doprovod na kole. Na bruslích jsem zase nestála nějaké tři roky, tak jsem trochu vykleplá, jestli si na hubičku dám teď nebo až později. Vyjíždíme a mě to hned chytne a už si to jedu a nic nevnímám. Za chvilku mě málem přejede auto, tak si pak už dávám bacha a držím se na kraji. U železničního přejezdu chvíli řeším, zda jet dál nebo ne, ale nakonec ho přehupsám a zkoušíme to dál. Po 3,5 km tahle pěkná asfaltka u následující vesnice končí a pokračuje už v horší kvalitě, tak to obracíme zase zpět. Celkem něco přes 7 km za půl hodiny, mám moc velkou radost, že jsem si nenabila kokos a že mi to šlo.
Po sundání sportovního náčiní jdeme zpět do restaurace na pivo a klasicky si zpříjemňujeme večer focením pěkně osvětleného blízkého okolí. V noci se vracíme k chatce a mě nenapadne zase nic jiného, než jít do bazénu, Radek se tentokrát přidává, tak si tam chvíli blbneme, voda je příjemná a jsme tam sami, takže si to užíváme. Než zalezeme na kutě, tak ještě sedíme u chatky venku a vegetíme.
Pondělí
Velký cyklovýlet
Na dnešek jsme si naplánovali výlet na kole a to ne ledajaký. Podařilo se mi ukecat If na rekordní vzdálenost. Zaujal mě totiž okruh Za romantikou do Českého ráje – z Jičína do Sobotky, na hrad Kost a Trosky (59,1 km). 60 km jsme sice již ujeli, jenže k tomu ještě musíme připočítat cestu do a z Jičína. Celková ujetá vzdálenost byla na konci 82 km, 5h 20min a průměrná rychlost 15,3 km/h a to už rekord je 🙂 Trasu jsme zaznamenali na mobil, takže se můžete podívat kudy jsme jeli. Vzdálenost a ostatní parametry nesedí s údaji z cyklopočítače, protože jsem zapomněl v Jičíně odpauznout mobil a přišel na to až za Popovicemi, navíc mobil měří i když stojíme.
Na kolo jsme se vykopali kolem desáté a do Jičína zamířili přes Butoves, Tuř a Popovice. Hlavní tah přes Konecchlumí a Úlibice je totiž pro cyklojízdu značně nebezpečný. Po malém jičínském kufrování jsme natrefili na náš okruh a hurá směr Březina. Je celkem nepříjemný vítr, což stojí na otevřených silnicích dost síly. U Ostružna máme první pauzu, vytahujeme foťák, protože máme výhled na Ostruženský rybník a také na Loretu (nebo je to snad Veliš ? Nevíme).
{wp-gallery-remote: gallery=0; rootalbum=13257; imagefilter=include:13511,13514;}
Na cyklisty se v lese celkem kašle, takže malinko kufrujeme u rozcestí U sv.Trojice, také cesta je tu spíše pro pěší (první slušný krpál, navíc vysoká tráva a podmáčený podklad), díky navigaci ale stále víme, kde jsme a tak v pohodě natrefíme zpět na zelenou cyklostezku. Následuje prý vyhlášená vyhlídka u Příchvoje (nejkrásnější výhled na Český ráj od jihu), bohužel zde někdo postavil ploty a nevzhledné buňky. Přesto zkoušíme pár fotek.
{wp-gallery-remote: gallery=0; rootalbum=13257; imagefilter=include:14201;}
Následuje super sjezd do Samšiny, tam jedu až jemně přes 50km/h. Ten je ale samozřejmě vykoupen následujícím stoupáním. Toto do Staňkovy Lhoty je navíc otravné svou délkou, rovinkou i sousedním hlavním tahem. Následuje ale opět parádní sjezd do Sobotky. Tam nás na náměstí v informacích posílají na jídlo do hospody Syrovanda. Požadujeme totiž zahrádku, abychom viděli na kola. Je to opět super sešup, tak jsme rádi, že je to vlastně při cestě. Dáváme si zasloužený oběd a pokračujeme kolem dřevěné zvonice doprava, směr k torzu Semtínské lípy. Tam musí If letět nečekaně do pole na „záchod“, takže je čas na pár fotek. Máme výhled na Trosky a také na kulatý Humprecht.
{wp-gallery-remote: gallery=0; rootalbum=13257; imagefilter=include:13523,13526;}
{wp-gallery-remote: gallery=0; rootalbum=13257; imagefilter=include:13532,13535,14210;}
Následuje další sjezd na Libošovice a Pleskoty. Pak po parádní silnici podél Žehrovky k Věžickému rybníku. Skály na druhém břehu stojí za fotku.
{wp-gallery-remote: gallery=0; rootalbum=13257; imagefilter=include:14213;}
A zase nahoru do Troskovic a dolů na Dolní mlýn. Zde bychom měli pokračovat do krpálu na Podhůru, ale jako lepší se nám jeví jet po červené do Mladějova. Je to totiž podél potoka, takže rovinka 🙂 Nakonec se nám to malinko vymstí, cesta je na hodně místech podmáčená, kola dostávají zabrat při průjezdech v bahnitých loužích. Nakonec narazíme na jednu tak velkou, že ji musíme obtlačit přes svah lesem. To se mi stává osudným a po uklouznutí se už válím i s kolem v bahně 🙂 U toho nesmí chybět If s foťákem.
{wp-gallery-remote: gallery=0; rootalbum=13257; imagefilter=include:14237,14240;}
V Mladějově si dáváme pivní pauzu, je tu fajn terasa a mají Svijany. Posilnění se hodilo, protože následuje Zámostí-Blata a pak již šílený krpál do Pařezské lhoty. Tam už to fakt nešlo a museli jsme z kol. Pokračujeme do Prachova a jsme odměněni asi nejhezčím sjezdem do Holína, tady také padá dnešní rychlostní rekord 🙂
{wp-gallery-remote: gallery=0; rootalbum=13257; imagefilter=include:14243,14246;}
Pak už je to pohodička do Jičína, tam nalezneme po chvilce naší cyklovýpadovku na Popovice a vracíme se, již po známé cestě zpět do motelu. Na posledním úseku z Butovsi do Kovače již mám celkem dost, takže mi If poprvé ukazuje záda 🙂
Jsme doma a spokojení, jak jsme to pěkně zvládli, je asi 8 hodin večer.
Úterý
Bozkovské jeskyně + Trosky
Dneska máme v plánu výlet do Bozkova a to do dolomitových jeskyní. Já tam nikdy nebyla, sice o nich vím, ale těšila jsem se, že je konečně uvidím naživo. Jedeme opět autem, jinak bychom se tam ani nedostali, protože z motelu jsou všechny zajímavosti daleko, takže zase využíváme tuto variantu dopravy. Parkujeme na parkovišti asi kilometr a půl od jeskyní, z něj jdeme na místo pěšky. Cesta vede lesem a za chvíli už vidíme budovu s pokladnou. Ke vstupenkách si ještě vyberu cetku na krk z hematitu a za pár minut začíná prohlídka s celkem sympatickou průvodkyní. Trasa trvá asi čtyřicet minut, vidíme zde krápníkové výzdoby, různá zákoutí, malá jezírka, která mají stejně jako vzduch, teplotu 8 stupňů. Na konci prohlídky nás čeká pohled na krásně prosvětlené největší podzemní jezero v Čechách. Radek tvrdí, že má s sebou plavky, průvodkyně stejně jako já čeká, až se osmělí a ukáže nám plavecké umění v jezeře, ale je to blaf a nic se nestane, tak se loučíme a vystupujeme zpět na povrch. V kiosku si koupím dva pohledy a ještě jedny náušnice – tentokrát tyrkys 🙂
{wp-gallery-remote: gallery=0; rootalbum=13257; imagefilter=include:13559,13562;}
Vracíme se zpět do městečka, u jedné restaurace nás paní z personálu láká na posezení na jejich terase s výbornou kuchyní. Snaží se a nakonec nás překecává a jdeme se podívat, jaký to tam tedy mají. Sice jsme se spíš chtěli podívat do Dřevenky, na kterou jsou všude reklamy, ale což. Nakonec jsme spokojeni, terasa je fajn, objednáváme si kuřecí a vepřový řízek a k tomu jejich domácí bramborový salát a mají to fakt moc dobrý. Po jídle se podíváme ještě na místní kostelík, na Dřevenku, která se mi nakonec moc nelíbí a vracíme se na parkoviště k autu.
{wp-gallery-remote: gallery=0; rootalbum=13257; imagefilter=include:13574,13577;}
Další cíl dnešního dne jsou Trosky. Samozřejmě jsme je již několikrát mohli z našich výletů vidět, ale přímo na nich jsme ještě nebyli. Parkoviště je pod nimi, takže nahoru se vydáváme pěšky. Konečně se aspoň trošku projdeme. Na první zastávce u kiosku kupuje Radek další pohledy a vydáváme se dál nahoru. Při čekání u pokladny si všímáme dobově oděných dam, venku je dodávka České televize, točí se tady totiž jedna z nových pohádek 🙂
{wp-gallery-remote: gallery=0; rootalbum=13257; imagefilter=include:13589,13613,13646,13652;}
Já se chopím aparátu a cvakám vše, co vidím, vylezeme si na Pannu i Babu, výhled do okolí z nich je krásný. Prolezeme co můžeme, na zpáteční cestě k východu se ještě zastavíme u dravců, kteří tam mají svoje bidýlka. Dravčí slečna se právě snaží přemluvit sovu, aby netrucovala a nechala se vyfotit tváří tvář objektivu. Sedí totiž na paži jednoho chlapce a rodiče se jej snaží zvěčnit. Sova si ale nedá říct, takže přemlouvání je trochu delší. Vracíme se zpět dolů přes parkoviště a chceme si sednout na terasu u restaurace přes cestu, slibují točenou malinkovku, tak se těšíme, ale nakonec ji nemají, tak si dám pivko a Radek Birell.
{wp-gallery-remote: gallery=0; rootalbum=13257; imagefilter=include:13718,13721;}
Pak už se ale vracíme zase zpět na naši základnu, k večeři si dáváme jenom polévku, protože řízky nás zasytily dostatečně. Bazén se dneska nekoná a docela brzo zalézáme do postelí.
Středa
Prachovské skály
Tento den je spojen s Prachovskými skalami. Jednou jsme v Českém ráji a byla by ostuda se neprojít po skalním městě a obdivovat skalní útvary. Po snídani u chatky se balíme a vyrážíme. Prachovské skály nejsou tak daleko jako třeba Kozákov, takže už za chvíli parkujeme v Prachově, odkud začíná turistický okruh. Konečně se nám u pokladny podaří koupit i dlouho sháněné známky na pohledy. Jako první se podíváme na vyhlídku Pěveckého sboru Křižovský. Počkáme, až tam nikdo nebude a chceme se vyfotit na samospoušť, abychom měli další společnou fotku. V momentě, kdy foťák už svítí, nám přímo do záběru vleze malý polský chlapec, Radek ho na poslední chvíli odežene, takže fotka nakonec dopadne dobře.
{wp-gallery-remote: gallery=0; rootalbum=13257; imagefilter=include:13769;}
Jdeme dolů a pokračujeme dál po našem okruhu. U rozcestníku vidíme na zelené šipce Pechovu vyhlídku. To by nešlo nechat to jen tak a já se chci podívat, jakpak ta manželova vyhlídka vypadá. Než k ní ale dojdeme, zastavíme se ještě na vyhlídce Míru, odkud je krásný pohled na ostatní skalní monumenty. Odtud už vede cesta ke skalnímu městu, je to fakt nádhera, sluníčko prosvicuje mezi stromy a scenérie je na fotky jak dělaná. Cesta se klikatí a my se pomalu dostáváme k další vyhlídce a to tentokrát Pod šikmou věží. Je to jedna z menších vyhlídek, tak nejdřív necháme slézt lidi, kteří tu byli před námi a pak se teprv dereme nahoru pokochat se. Za chvíli dole čekají další zájemci a tak jdeme dolů a vydáváme se dál, abychom konečně viděli tu naši Pechovu. Ta je až za delší úsek, nicméně je taky menší, ale povinná fotka Radka s jeho jménem na ceduli proběhnout musí 🙂
{wp-gallery-remote: gallery=0; rootalbum=13257; imagefilter=include:13907,13919;}
Z vyhlídky vidíme Turistickou chatu, kde tušíme občerstvení, tak se tam nasměrujeme. Na místě jsou dvě „hospody“ a jeden kiosek. Konkurence musí být. My volíme kiosek a točenou malinovku. Při občerstvování se dohodneme na návštěvě dalšího skalního útvaru, a tím je zřícenina Pařez. Je to trochu dál, ale cesta lesem je moc pěkná, takže bez potíží dojdeme až na místo. Myslím, že to stálo za to, Pařez je sice nevelký, ale plný chodbiček a jeskyněk, je potřeba je všechny prolézt a náležitě zdokumentovat. Když už máme dost kochání, tak se vrátíme na silnici a pokračujeme po ní, přes vesničku Pařezská Lhota a dál, poznáváme taky náš stoupák z pondělního cyklovýletu, i pěšky je to docela znát, natož na kole. Však víme 🙂
{wp-gallery-remote: gallery=0; rootalbum=13257; imagefilter=include:13940,13973,13982;}
Zkrátíme si cestu lesem, dojdeme k hotelu Skalní město, nepěkná komunistická budova, není na ní nic zajímavého k vidění, tak ji míjíme a vracíme se spodem do Prachova, kde jsme naši túru započali. Cestou domů se stavíme v Úlibicích v hospodě u Bílého lva na domácí svíčkovou a já si dám na ochutnání i malého Krakonoše. Mohl být vychlazenější, ale jinak dobrý. Paní hospodská je celkem ukecaná, takže si popovídáme o hospodských záležitostech a pak už nasedáme zpět od auta a za pár minut jsme zase doma. Na terase si dáme pivko, nějak mi nejede, tak se přesouvám k chatce, kde si načnu lahvinku bílého a ta v průběhu večera někam zmizí…Sedíme opět venku, koukáme na fotky a za námi začíná zuřit parádní bouřka, naštěstí na nás moc neprší, tak si ji vychutnáváme v přímém přenosu. Když skončí, tak mě nenapadne nic jiného než zase vlézt do bazénu a kolem druhé hodiny v noci se přesuneme do postýlek a tím dnešní den uzavíráme.
Čtvrtek
Odpočinkový den
Už včera mi nějak nebylo dobře od žaludku ( ne, nebylo to od toho vína :-)), dnes ráno jsem moc nespala, takže zůstávám v posteli a dělám neviditelnou. Radek v půl čtvrté jde do restaurace na oběd, já zkusím konečně vylézt, sice mi není pořád moc dobře, a na výlet to dnes určitě není, tak zůstáváme u chatky.
Ale aspoň je čas věnovat se vzdělávacím věcem, jako je celý tento článek a taky Tour de France a atletika v telce 🙂
Pátek
Poslední výlet, na Kost
Včera jsme se dost naflákali, tak jsme se poslední den naší dovolené rozhodli, zajet si na prohlídku gotického hradu Kost. Po snídani bereme nejnutnější a už zase frčíme autem směr Jičín, přes Sobotku, kde jsme si připomněli pondělní stoupák na kole a za chvíli už vystupujeme na parkovišti u hradu.
{wp-gallery-remote: gallery=0; rootalbum=13257; imagefilter=include:14045,14063,14081,14099;}
Ještě nevíme, zda se nám chce na prohlídku dovnitř hradu, tak okouníme venku a fotíme první snímky. Hrad si celý obejdeme, vidíme i koníky s udatnými rytíři na hřbetě, kteří lákají na pravou rytířskou show pod hradem. Nás nenalákají, ale konečně se rozhoupeme a shodneme na prohlídce druhého okruhu hradu, což zahrnuje mučírnu, černou kuchyni a podobně. Na ozdobné stolky a pokoje nemám buňky, tohle mě nikdy nebralo, proto ani prohlídky kulturních míst jako jsou zámky nevyhledávám, ale mučírna mě zajímala. Koupili jsme si lístky tak akorát, do prohlídky zbývalo jen deset minut. Za chvíli se nás a ostatních členů naší skupiny ujímá velmi sympatická průvodkyně a vede nás na nádvoří hradu. Zatímco brebentí, kocháme se výhledem z hradu i architektonickými prvky. První je na řadě mučírna, dokonce se zapojují i nedobrovolní dobrovolníci a nechávají si nasadit oprátku, případně se vytáhnout na šnůrách připravených k mučení. Slečna je docela vtipná, své povídání zpestřuje vyprávěním příběhů a mýtů souvisejícími s historií místa či uskutečněných činů. Ač na prohlídky s průvodci nejsem stavěná, tak tahle mě opravdu zaujala a ráda jsem si povídání vyslechla. Projdeme si všechna místa v druhém okruhu a končíme v černé kuchyni, kde závidím moc pěkné vybavení v podobě nádobí a pece. Prohlídka je u konce, slečna nám ještě doporučuje výlet do vesničky Střehom, kde prý výborně vaří, tak se loučíme a povzbuzeni nabídkou příjemného posezení se vydáváme do zmíněné vesničky.
{wp-gallery-remote: gallery=0; rootalbum=13257; imagefilter=include:14132,14141,14144;}
Cesta po polní cestě, kterou jsme na kole taky sjížděli, je autem poměrně dobrodružná, ty výmoly mi na kole tak hrozný nepřišly, ale to natřásání v autě je to docela mazec. Vesničku jsme našli, hospůdku hledáme déle, ale nacházíme. Je to klasická chalupa, venku pár stolků a bez obsluhy. Jdeme tedy dovnitř, abychom si vybrali něco k jídlu. Jídelní lístek se vešel na jednu stránku papíru, v podstatě všechno jsou minutky se smaženými přílohami. Moc nadšená nejsem, ale objednávám kuřecí steak s česnekovým dipem a hranolky. Radek si dává špíz. Jdeme si sednout ven, a rozhlížíme se kolem sebe. Za chvíli nám paní jídlo přinese a nám už je jasný, že slečna průvodkyně z hradu, má o dobré kuchyni asi jiné představy. Ale hlad je, tak to do sebe nacpeme. Mezitím přijede další skupinka, která s námi na prohlídce byla, podle jejich pohledů tuším, že si taky představovali něco jiného, takže objednávají jenom pití a pak se dekují. My si ještě vesničku projdeme, mají tam moc pěkné roubenky, tak jsme si tam vybrali už asi stopadesátou naši budoucí chalupu.
Po procházce odjíždíme do Jičína, kde si chci dojít do lékárny, naštěstí stíháme otvíračku, takže jsem spokojena. No a pak už zase návrat domů. Sedíme před chatkou a bádáme, co a jak bude dál. V sobotu ráno se máme odhlašovat z ubytování a navíc jsou Svijanské pivní slavnosti kousek od Kovače a to ve Svijanském újezdě. Já tam jet nechci, poněvadž bříško ještě zlobí, tak se nakonec rozhodneme, že si sbalíme věci a pojedeme do Prahy, kde mě Radek zanechá osudu svému a on se znovu otočí a pojede do Svijan sám. Tak se taky stane, sbaleno máme docela rychle, loučíme se s majitelem a tradá domů. Tak taková byla naše dovolená 🙂