Radek začal s Lukym zase jezdit na kole. Prý žádná pohoda, protože Luky přece jenom od minulého léta trochu přibral a vyrostl, ale letos to spolu prý ještě zvládnou.
Já díky Kubovi na kolo nemohla, ani jsem pořádně nevěděla, v jakém je stavu. Kolo, ne Kuba. Tak když byl jednou Radek v práci, tak jsem na kolo mrkla, vysmejčila pavučiny a seschlý hmyzy z pod sedla, umyla to, co se dalo – Lukáš vehementně pomáhal. Kolo na mě žalostně mrkalo, že umytí asi nepomůže. Roztrhané sedlo, zarezlé matky…no čemu se divit, je to můj 20ti letý stařeček, navíc několik let ustájen venku na terase, ač pod plachtou….
Radek jeden víkend kolo obrátil, prozkoumal, dofouknul a že tomu asi nic není. Super zpráva, ale i tak zatím k ničemu. Kuba je malej, nemá helmu, máme jen jednu sedačku….no ale zadařilo se a Luky dostal novou helmu, Kuba zdědil jeho původní…Luky dostal novou sedačku, Kuba opět podědil tu jeho. Takže už vlastně nic nebránilo tomu, jít to zkusit. S otázkou, zda to Kuba zvládne. Přece jen, jedenáct měsíců na kolo není žádnej pořádnej věk.
Naplánujeme tedy zkušební jízdu, nic náročného, na tenhle víkend. Shodou okolností, jedna holka ze sousedního baráku hledá spolujezdce na pohodou projížďku na kole…tak jsme si řekli, že to zkusíme společně.
Sraz máme v sobotu v jednu hodinu u nás před barákem. Silná hysterie před odchodem – Kuba zapomněl jít spát a je unavenej, nechce si nechat nazout boty, jenže bez bot do sedačky nemůže. Nakonec to vyřeší Lukášovy důchodky velikosti asi 22 – Kuba má zatím malinkou neměřitelnou nohu…no ale do pásků přes nohu na sedačce to bohatě stačí. Radek mě chce vyprovodit ze dveří, Kuba už sedí v sedačce a já nejsem schopna s ním z těch dveří vymanévrovat, to prostě nejde. Kolo se kácí ze strany na stranu, takže mi Radek fakt musí pomoct až k výtahu, do výtahu, z výtahu…achjo, tohle asi těžko půjde.
Když jsme venku všichni, Radek chce zapnout na Kubově sedačce blikačku, kterou tam odborně namontoval. Zapne ji tak, že ji celou utrhne, takže nám je k prdu a putuje do batohu.
Sousedka je za chvíli tu, já se klepu a nějak nevím, co si počít. Rozhodnu se nastoupit na kolo až na silnici, abych nemusela sjíždět obrubník chodníku. Už to vypadá, že se pokusím rozjet, načež Radek zjišťuje, že Lukáš má nohy moc blízko jeho a on nemůže šlapat. Takže mu srovná sedačku, a snad už teda konečně vyjedeme. První nasednutí je teda katastrofa, kolo se zakymácí, moje vrozená nestabilita dává o sobě dost vědět, no a sotva dám nohy na šlapky, tak zase stavíme, abychom dali přednost autům na hlavní silnici. Pak rozjezd a za Radkem a ten to chytře bere po snad nejdebilnějším povrchu, co se tady dá najít – parkoviště s čtvercovýma dírama uprostřed dláždění. Když konečně sjedeme na hladký povrch, snažím se nějak srovnat, abych jela rovně a nemotala se jak po výstupu z kolotoče.
Nájezd na chodník nezvládám, a radši to beru pěšky. Přejedeme most, v podstatě moc neřešíme, kam jedeme, cílem má tak nějak být Uhříněves, kudy se k ní dostaneme, je vcelku jedno. Nicméně po čase si trochu zvykám, Kuba je docela spokojenej a já se kochám okolím, v podstatě rovinka ( ale jo, kopec jsme si vyšlápli), všude pole, louky, klídek. Vypadá to, že jsme se přistěhovali na celkem slušný místo a že se fakt bude dát někam popojíždět. V Uhříněvsi jsme za chvíli, dáme si pauzu v místním pivovaru na zahrádce. Lukáš hned míří na hřiště, my si objednáme a povídáme. Kuba spokojenej na klíně, Lukáš občas přijde zkontrolovat, zda jsme mu neutekli, jinak se věnuje hřišti a nebo brakování sladkostí z mýho batohu.
Pak pokračujeme dál, je dost času, takže se rozhodneme, že přejedeme na Průhonice. Cesta je už celkem dobrá, zvykla jsem si, Kuba usíná. Přejedeme Průhonice a míříme k Šeberáku, na další pauzu a svačinu pro Kubu. Na louce jsou dvě trampolíny, tak je jasný, kam Luky bude směřovat. Radek zrovna po zastavení píchl přední kolo, takže i u něj je jasné, kam bude směřovat. Zatímco Radek opravuje kolo, Lukáš řádí, Kuba řve, Bára odpočívá, dorazí i Lukáš s Ríšou. Ríša okamžitě směřuje do vody. Lukáš za ním, nemá ani čas si dojít pro pivo. Nakonec ale i on spokojen se vším všudy, s námi mezi koly, dětmi….Když se dostatečně vysedíme, tak společně míříme zase dál, tentokrát ale už domů. Všichni bydlíme na jednom fleku, což je výhoda, nicméně po výjezdu po panelech u Petrovic se dohodneme, že se stavíme ještě na Veroňáku na jedno pivko a pak už to rozpustíme domů.
Domů dojedeme před devátou, takže následující plán je jasnej, rychle děti do vany, jídlo, spát. Naštěstí jsou oba utahaní a zaberou rychle. Já pak jdu brzo taky, v neděli nás čeká další výlet, tentokrát zase po svých.
Fotky v galerii.