S Lukym jsme už v ZOO byli. Ovšem ne v Praze, ale v Děčíně. To když jsme byli na dovolené v Českém Švýcarsku a zavítali do Děčína spolu s Helí a Jirkou. Mezitím se nám narodil Kuba a protože jednoho dne se Radek rozhodl nejít do práce a místo toho že by radši někam na výlet, mě napadlo, že to, co odkládáme už měsíce, by bylo záhodno konečně uskutečnit.
Do ZOO totiž nemá smysl chodit o víkendu. A už vůbec ne o prázdninách. Teď je ale pátek a tak to prostě riskneme a uvidíme. Lenka nám ochotně půjčí permice ( moc děkujeme 🙂 ), já pobalím věci, připravím děti a kolem jedenácté dopoledne vyrážíme. Vyzvedneme permice, já ještě koupím malé občerstvení pro Lukyho a už míříme na magistrálu. Normálně bychom tam ze Spořilova byli hned, ale prdlačky, trochu si to zkomplikujeme díky objížďce a blbému značení. Nakonec teda na magistrálu nějak najedeme a za chvíli jsme v Holešovicích. Tam je další uzavírka a Radek se vzteká, že si díky tomu nebude moct projet ten nový most. Nakonec se na něj nějak dostaneme, no je to vážně boží zážitek. 😉
Přijedeme k ZOO, první parkoviště je uzavřeno, je už plné. Jsme posláni dál. Tam místo je, takže zaparkujeme, vybalíme kočár, děti, Lukáš stávkuje a sedí za volantem, nakonec je násilím vytažen. Že jdeme na zvířátka ho vůbec nezajímá. Projdeme turnikety a protože jdeme spodním vchodem, a máme to nejblíž k dětskému koutku, kde jsou kozy a podobná domácí verbež, tak míříme tam. Začíná být pěkné vedro, tak při první příležitosti usedám na lavičku a sundávám džíny, převlíkám se do lehčího modelu a totéž provedu i s Lukym. Radek sundává odepínací nohavice u kalhot.
Luky se vydává k ohradě a potkává se s krocanem, který si to štráduje proti němu. Krocana Lukáš zaujme, tak se na něj jde podívat zblízka. Luky se směje a jde krocanovi naproti. My na to koukáme, já vytahuju foťák, krocan se vůbec nebojí a už je u Lukyho a začne na něj najíždět. Lukáš se směje a utíká a krocan za ním. Lukáš se už nesměje a začíná křičet. Krocan na něj najede a Luky propuká v mírný hysterák, to už je na cestě k němu Radek, aby krocana odehnal, ten si nedá říct a pořád za Lukášem dolejzá. Radek se ho marně snaží zaplašit, nic, Lukáš se dostává do dalšího ataku, nakonec končí v Radkově náruči a brečí. Krocan je dost hustej a nedá si furt říct, ale na Radka už si netroufne. Jde radši dál, Radek se vrací s Lukym, ten se ho křečovitě drží a vystrašeně bulí. No pěknej začátek teda. Chtěla jsem tady nakojit Kubu, ale netroufnu si a radši si najdu místo jinde. Krocan mezitím nahání dalšího kluka. Lukáš se odmítá Radka pustit a boří mu ubrečenej obličej do ramene. Nechce se podívat doprava ani doleva, beru si ho do náručí já, a je to stejný. Po pár minutách chce ale postavit na zem a začne se věnovat zámku u dvířek se slepicemi. Tak snad to už bude dobrý.
Zkusíme popojít dál, já hrabu opalovací krém, Kuba se mele a má hlad, ale nikde poblíž není místo, kde bych ho nakrmila. No něco snad najdeme. Mezitím ještě vysadím Lukyho do ohrady s kozičkama, jsou tu ale jen dvě, Luky si jednu hladí a odmítá od ní vstát. Pak na ní nasype písek, když mu řeknu, že to nesmí, tak se začne vztekat. Posedí si v ohradě docela dlouho, ale pak už ho vyženeme a jdeme do centra dění. Koukne na želvy, pak se zabaví u papírového autobusu, od něj nechce odejít, já ale chci dolů na gorily, jenže je tam u nich provazová prolejzka, ale moc dětí a lidí okolo, tak ho na ní nechceme pustit, takže hysterák. Radek ho dovleče před pavilon s gorilama, Lukáš ječí, no tak nám to výborně pokračuje. Pavilon je plnej, tak ho s kočárem jen projdu, Radek s Lukym se tam na chvíli zastaví, ale že by to Lukáše nějak zajímalo…o to ochotněji si pak vyšlápne kamenné schody za mnou nahoru na vyhlídku. Pokračujeme dál kolem výběhů lvů a tygrů, ale nikde nikdo, nacházím vhodnou lavičku na nakrmení Kuby, Luky dostane přesnídávku. Chvíli klid. Kojím, Luky dojí přesnídávku, a jde pryč. Radek za ním. Dokojím a jdeme za nimi. Lukáše zvířata stále nějak nezajímají. Soustředí se spíš na cedulky, upevnění čehokoli, suché listy na zemi, provazy místo zábradlí a podobné věci. Marně se ho snažíme nalákat na cokoli živého, sotva zvedne hlavu, ukáže prstem, zopakuje název zvířete a věnuje se svojí činnosti.
Uděláme okruh zadem, zastavíme se u nového slonince, ten je fakt moc pěknej, projdeme ho, pozdravíme se se žirafami, dojdeme k surikatám, to jsem myslela, že se Lukymu bude líbit – nic. Oznámí nám, že je to myš a jde někam utíkat.
Těším se na hrabáče, ale protože se Kvídě narodilo mláďátko nedávno, je jejich pavilon zavřený, aby nebyla s mládětem rušena. Vidíme jen jednoho dospělého hrabáče, jak slastně chrápe ve své zvířecí posteli.
Lukáš je trochu nesvůj, pozoruju ho a dochází mi, že se mu chce na velkou, ale neví co a jak, a nemá plínu. Nebudu ho trápit, u vhodného místa ho zastavím, dám mu plínu a jdu si sednout na lavičku a nakojit Kubu. Kuba se po kojení parádně zesere až na záda, je durch, takže vyrobíme z lavičky provizorní přebalovák a za přítomnosti kolemjdoucích návštěvníků Kubu přebalíme. Hlavně děti se u nás zastavují a sledují celý proces. Bezva. Lukáš se též vykakal, takže když je Kuba v cajku, jeho místo zaujme Luky. Když jsou obě děti čisté jak studánka, razíme dál. Indonéská džungle, hroši, medvěd lední…nic, co by Lukáše nějak extra zaujalo. Trochu mě to mrzí, myslela jsem, že už je na to věkově zralej, ale on má prostě zájmy jinde.
Když projdeme celou ZOO, potkáme na hlavní cestě zmiji, která radši uteče – díkybohu, že je Lukáš umístěn v kočáru, kam jsme ho posadili po jídle v restauraci u hlavního vchodu, páč už byl dost vyřízenej a Kuba skončil v nosítku. Kdyby Lukáš šel po svých a zmiji by zmerčil, tak by se za ní hnal, protože hada on rád a to by asi nebylo dobrý. Lukáš ale prostě spát nebude a jen se vozí, ale neva, konečně ho nemusíme nikde nahánět a prosit, aby udělal aspoň jeden krok kupředu, a tak si celkem v klidu můžu prohlídnout ve vnitřní expozici lva a tygra. Vida, tohle Lukáše zaujme. Celkem nadšeně oba tvory sleduje, jak se motají sem a tam. Tak aspoň něco. Velemlokárium už ho ale nebere, jen sleduje UV světla a obrazovku monitoru.
Už je dost hodin, tak to pomalu balíme a suneme se k východu, kupujeme parkovací lístek, umisťujeme obě děti do auta a vyrážíme. Luky usíná a Kuba skoro celou cestu brečí hlady. Za chvíli jsme doma, Luky spící přemístěn na gauč a Kuba konečně dostane pořádně najíst a je spokojen.
Tak tohle byl náš první a na dlouhou dobu poslední výlet do ZOO. Lukáš je technické dítě a ke zvířatům tepve musí získat vztah. K těm živým, ne těm na obrazovce. 😉
Pár fotek v galerii.